1) Bible a její odkaz
2) Antická literatura
Řecko
Řím
Charakteristika
3) Období nejstaršího českého písemnictví
středa 30. ledna 2008
Období nejstaršího českého písemnictví
1.období staroslověnské (9. – 10. st.)
2.období latinské (10. – polovina 13. st.)
3.období staročeské 'od přelomu 13. a 14. st.)
1) Období staroslověnské
Počátky českého písemnictví jsou spojeny s šířením křesťanství.
- v roce 863 přicházejí do Velkomoravské říše byzantští věrozvěstové Konstantin a Metoděj
- přinesli s sebou nové písmo - hlaholici
- skládala se z malých písmen řecké abecedy
- později jí nahradila cyrilice (složená z velkých písmen řecké abecedy)
- jazyk, do nějž překládali základní liturgické texty a jímž učili byla staroslověnština
- nářečí používané původně v okolí Soluně
- staroslověnský překlad Bible s veršovanou předmluvou označovanou jako Proglas
- hl. myšlenky v Proglasu - víra v Boha a každý národ by měl rozvíjet svoji kulturu
- překlad dvou právnických spisů z řečtiny - Nomokánon a Zakon sudnyj ljudem
- centra staroslověnské vzdělanosti = kláštery
- Sázavský klášter
- jeho zakladatelem byl sv. Prokop
- na konci 11. století byli mniši z tohoto kláštera vyhnáni - odešli proto z Moravy do Čech a s sebou přinesli i staroslověnštinu, která zde však nezískala významnější postavení než latina
- Břevnovský klášter
- zakladatelem sv. Vojtěch
- další literární památky z tohoto období
- Panonské legendy
- dílo životopisného charakteru, jehož autory byly žáci Konstantina a Metoděje
- 2 části - Život Konstantinův a Život Metodějův
- 1. a 2. legenda o sv. Václavovi
- staroslověnské – předcházela jim Gumpoldova legenda o sv. Václavovi pocházející z Německa (napsána latinsky)
- ve všech legendách představuje ústřední postava světce náboženský ideál
- kancionály = zpěvníky náboženských písní bohatě zdobené iniciály a iluminacemi
- nejstarší duchovní píseň - Hospodine, pomiluj ny
- s příchodem 11. století u nás působení byzantské kultury slábne
x přesto si staroslověnská literatura svůj význam udržovala, hlavně díky svojí srozumitelnosti
- s růstem západních vlivů je však přece jen vytlačována
2) Období latinské (česká literatura psaná latinsky)
Kristiánova legenda
- podtext – Život a umučení sv. Václava a báby jeho sv. Ludmily
- autorem mnich Kristián, napsána na konci 10. století
- zázrak o vyzvednutí Ludmilina těla z hrobu – bylo neporušeno
- zázraky provázející smrt sv. Václava – poté, co byl zavražděn u chrámových dveří v Staré Boleslavi, se jeho krev nevsákla do země, ale zjevovala se i nadále
- zázraky doprovázející modlící se k sv. Václavovi
- kromě životů obou světců líčí i počátky českého státu (mocenské konflikty za života sv. Ludmily) a slovanské bohoslužby
Vyšehradský kodex (11. st.) – sbírka evangelií sloužících pro bohoslužby
Kosmas - první kronikář zachycující české dějiny, děkan Svatovítské kapituly
- Kosmova kronika = Kronika česká
- napsána latinsky, prózou, na počátku 12. století
- líčí události do roku 1125
- začátek tvoří historie převzatá z biblického mýtu
- potopa, stavění Babylonské věže (zmatení jazyků mu dává východisko pro to, aby se zabýval dějinami jen jednoho národa)
- založení rodu Přemyslovců popisuje přes příběh kněžny Libuše a nastoupení Přemysla Oráče na trůn
- věci, které nechce komentovat, nerozvádí („Milená múzo, polož prst na můj ret.“)
- zdroje – dávná vyprávění a staré spisy, vyprávění hodnověrných svědků, vlastní Kosmovy zážitky
3) Období staročeské
● Vznik česky psané literatury a její nejstarší památky
- čeština vzniká kolem 11. století
x její použití je zpočátku omezeno jen na tzv. glosy = poznámky k latinsky psaným textům
- souvislé česky psané literární památky se objevují až o dvě století později
- nejstarší duchovní píseň napsaná česky - Svatý Václave – pochází z přelomu 12. a 13. století
- k jejím původním třem strofám přibývaly další - jejich počet dosáhl devíti
- nejvýznamnější světská díla této - Alexandreida a Dalimilova kroniku
Alexandreida
- veršovaný rytířský epos z přelomu 13. a 14. století
- autor neznámý, pravděpodobně se jednalo o nějakého vzdělaného šlechtice, kterému jako předloha sloužila Alexandreida francouzského básníka Gualtera Castellionského – Alexandra Velikého však autor zobrazil jako ideálního českého panovníka
- líčené boje jsou živým ohlasem válečných událostí za Přemyslovců
Dalimilova kronika
- první česky psaná veršovaná kronika
- pochází z počátku 14. století
- autor není znám, Dalimilovi bylo autorství přisouzeno omylem
- obsahuje příběhy z českých dějin od bájných počátků až do roku 1314 – občas nepřesné údaje, autor si historii českého národa různě poupravuje
- veršovaná - verš o nepravidelném počtu slabik, tzv. bezrozměrný verš
- do popředí vystupuje prvek vlastenecký, autor varuje před germanizací a poukazuje na krásu české řeči
- vlastenectví patrné např. v příběhu o Oldřichovi a Boženě
Zbraslavská kronika
- psaná prózou prokládanou verši
- kroniku začal psát bývalý opat Zbraslavského kláštera Ota, po jeho smrti roku 1314 se pokračování ujal Petr Žitavský
- vyprávění o dějinách kláštera i o událostech v Čechách do roku 1338
● Literatura za Karla IV.
- doba vlády Karla IV. s sebou přinesla všeobecný, tedy i kulturní rozvoj
- od poloviny 14. století se hlubšího vzdělání dostává větší části populace a vniká tak širší okruh potencionálních čtenářů - to samozřejmě napomáhá rozvoji literární tvorby určené běžnému člověku
- sám Karel IV. přispěl dílem do okruhu historické tvorby svou latinskou autobiografií Vita Caroli.
legendy
Legenda o sv. Kateřině
- královská dcera Kateřina, nejmoudřejší a nejkrásnější, odmítá nápadníky, mezi nimi i císařova syna – žádný není dost moudrý a krásný, aby se jí vyrovnal
- když jí ale poustevník seznámí s křesťanstvím, vzplane touhou oddat se právě Kristu
- rozezlený pohanský císař Maxencius svolá učence, aby Kateřinu přesvědčili, že by tak činit neměla
x ona je však všechny obrátí na víru stejně jako dvě stě rytířů a nakonec i samotnou císařovnu
- ukrutný císař ale dá všechny popravit a Kateřinu chce zlomit mučením
x boží milost ale dává světici sílu překonat i ta nejtěžší muka, a když jí kat setne hlavu, místo krve jí ze šíje prýští mléko jako symbol čistoty
- po smrti se Kateřina stává pomocnicí Kristovou
Legenda o sv. Prokopu
- vypravuje o životě Prokopa, prvního opata Sázavského kláštera
- mýtus legendy tkví v tom, že je Prokop schopen zázračně léčit
žákovské poezie
- její vznik souvisí se založením Karlovy univerzity (1348)
- dochovalo se mnoho drobných popěvků a básní
- tato většinou satirická tvorba si brala na mušku šlechtu a církev, ale i bídu sociálního postavení studentů
- Píseň veselé chudiny - ironická píseň, v níž si chudí stěžují na svůj úděl
- veršovaná skladba Podkoní a žák
- panský sluha se pře se studentem o to, kdo žije lepší život
- spor nakonec vyvrcholí rvačkou, a oba soupeři musí uznat, že na tom žádný není lépe
staročeské drama
Mastičkář
- satirická skladba, která je považována za počátek českého dramatu
- pochází z přelomu 13. a 14 století
- tři Marie - Panna Maria, Máří Magdaléna a Marie, sestra Lazara – chtějí nalézt Kristovo tělo, aby ho pomazaly vonnými mastmi - zastavují se u prodavače mastí
- způsob, jakým obchodník nabízí své zboží, i dialogy s jeho sluhy podávají výstižný obraz středověkého trhu
- satira tohoto díla spočívá v tom, že se tato skladba vysmívá všem středověkým šarlatánům a mastičkářům a jejich „věhlasnému“ léčení
dvorská literatura
- čerpá náměty z obdobných okruhů jako západoevropská
a) ze známých evropských pověstí
- např. z pověstí o králi Artušovi
- do češtiny přeložen slavný milostný epos pod staročeským názvem Tristam a Izolda
- líčí příběh osudové lásky Tristama, který se zamiluje do Izoldy, snoubenky svého strýce, poté, co nedopatřením vypije kouzelný nápoj
- celý příběh nakonec dopadne tragicky
b) antické náměty - Trojánská kronika
rozvoj milostné lyriky
- také ovlivněna západními vzory
- Závišova píseň
měšťanská literatura
- zabývá se hlavně satirou na ostatní vrstvy společnosti a kritikou jejích vad a zlozvyků
- Hradecký rukopis
- Desatero kázání Božích - ke každému křesťanskému přikázání jsou zde přiřazeny tři příklady hříšníků, kteří se proti němu proviňují. Tyto příklady jsou brány ze života měšťanů.
- Satiry o řemeslnících a konšelích - neznámý autor zde kritizuje nepoctivost cechovních řemeslníků i korupci městských radních
- v rukopisu najdeme také jednu z prvních českých bajek, bajku O lišce a džbánu
2.období latinské (10. – polovina 13. st.)
3.období staročeské 'od přelomu 13. a 14. st.)
1) Období staroslověnské
Počátky českého písemnictví jsou spojeny s šířením křesťanství.
- v roce 863 přicházejí do Velkomoravské říše byzantští věrozvěstové Konstantin a Metoděj
- přinesli s sebou nové písmo - hlaholici
- skládala se z malých písmen řecké abecedy
- později jí nahradila cyrilice (složená z velkých písmen řecké abecedy)
- jazyk, do nějž překládali základní liturgické texty a jímž učili byla staroslověnština
- nářečí používané původně v okolí Soluně
- staroslověnský překlad Bible s veršovanou předmluvou označovanou jako Proglas
- hl. myšlenky v Proglasu - víra v Boha a každý národ by měl rozvíjet svoji kulturu
- překlad dvou právnických spisů z řečtiny - Nomokánon a Zakon sudnyj ljudem
- centra staroslověnské vzdělanosti = kláštery
- Sázavský klášter
- jeho zakladatelem byl sv. Prokop
- na konci 11. století byli mniši z tohoto kláštera vyhnáni - odešli proto z Moravy do Čech a s sebou přinesli i staroslověnštinu, která zde však nezískala významnější postavení než latina
- Břevnovský klášter
- zakladatelem sv. Vojtěch
- další literární památky z tohoto období
- Panonské legendy
- dílo životopisného charakteru, jehož autory byly žáci Konstantina a Metoděje
- 2 části - Život Konstantinův a Život Metodějův
- 1. a 2. legenda o sv. Václavovi
- staroslověnské – předcházela jim Gumpoldova legenda o sv. Václavovi pocházející z Německa (napsána latinsky)
- ve všech legendách představuje ústřední postava světce náboženský ideál
- kancionály = zpěvníky náboženských písní bohatě zdobené iniciály a iluminacemi
- nejstarší duchovní píseň - Hospodine, pomiluj ny
- s příchodem 11. století u nás působení byzantské kultury slábne
x přesto si staroslověnská literatura svůj význam udržovala, hlavně díky svojí srozumitelnosti
- s růstem západních vlivů je však přece jen vytlačována
2) Období latinské (česká literatura psaná latinsky)
Kristiánova legenda
- podtext – Život a umučení sv. Václava a báby jeho sv. Ludmily
- autorem mnich Kristián, napsána na konci 10. století
- zázrak o vyzvednutí Ludmilina těla z hrobu – bylo neporušeno
- zázraky provázející smrt sv. Václava – poté, co byl zavražděn u chrámových dveří v Staré Boleslavi, se jeho krev nevsákla do země, ale zjevovala se i nadále
- zázraky doprovázející modlící se k sv. Václavovi
- kromě životů obou světců líčí i počátky českého státu (mocenské konflikty za života sv. Ludmily) a slovanské bohoslužby
Vyšehradský kodex (11. st.) – sbírka evangelií sloužících pro bohoslužby
Kosmas - první kronikář zachycující české dějiny, děkan Svatovítské kapituly
- Kosmova kronika = Kronika česká
- napsána latinsky, prózou, na počátku 12. století
- líčí události do roku 1125
- začátek tvoří historie převzatá z biblického mýtu
- potopa, stavění Babylonské věže (zmatení jazyků mu dává východisko pro to, aby se zabýval dějinami jen jednoho národa)
- založení rodu Přemyslovců popisuje přes příběh kněžny Libuše a nastoupení Přemysla Oráče na trůn
- věci, které nechce komentovat, nerozvádí („Milená múzo, polož prst na můj ret.“)
- zdroje – dávná vyprávění a staré spisy, vyprávění hodnověrných svědků, vlastní Kosmovy zážitky
3) Období staročeské
● Vznik česky psané literatury a její nejstarší památky
- čeština vzniká kolem 11. století
x její použití je zpočátku omezeno jen na tzv. glosy = poznámky k latinsky psaným textům
- souvislé česky psané literární památky se objevují až o dvě století později
- nejstarší duchovní píseň napsaná česky - Svatý Václave – pochází z přelomu 12. a 13. století
- k jejím původním třem strofám přibývaly další - jejich počet dosáhl devíti
- nejvýznamnější světská díla této - Alexandreida a Dalimilova kroniku
Alexandreida
- veršovaný rytířský epos z přelomu 13. a 14. století
- autor neznámý, pravděpodobně se jednalo o nějakého vzdělaného šlechtice, kterému jako předloha sloužila Alexandreida francouzského básníka Gualtera Castellionského – Alexandra Velikého však autor zobrazil jako ideálního českého panovníka
- líčené boje jsou živým ohlasem válečných událostí za Přemyslovců
Dalimilova kronika
- první česky psaná veršovaná kronika
- pochází z počátku 14. století
- autor není znám, Dalimilovi bylo autorství přisouzeno omylem
- obsahuje příběhy z českých dějin od bájných počátků až do roku 1314 – občas nepřesné údaje, autor si historii českého národa různě poupravuje
- veršovaná - verš o nepravidelném počtu slabik, tzv. bezrozměrný verš
- do popředí vystupuje prvek vlastenecký, autor varuje před germanizací a poukazuje na krásu české řeči
- vlastenectví patrné např. v příběhu o Oldřichovi a Boženě
Zbraslavská kronika
- psaná prózou prokládanou verši
- kroniku začal psát bývalý opat Zbraslavského kláštera Ota, po jeho smrti roku 1314 se pokračování ujal Petr Žitavský
- vyprávění o dějinách kláštera i o událostech v Čechách do roku 1338
● Literatura za Karla IV.
- doba vlády Karla IV. s sebou přinesla všeobecný, tedy i kulturní rozvoj
- od poloviny 14. století se hlubšího vzdělání dostává větší části populace a vniká tak širší okruh potencionálních čtenářů - to samozřejmě napomáhá rozvoji literární tvorby určené běžnému člověku
- sám Karel IV. přispěl dílem do okruhu historické tvorby svou latinskou autobiografií Vita Caroli.
legendy
Legenda o sv. Kateřině
- královská dcera Kateřina, nejmoudřejší a nejkrásnější, odmítá nápadníky, mezi nimi i císařova syna – žádný není dost moudrý a krásný, aby se jí vyrovnal
- když jí ale poustevník seznámí s křesťanstvím, vzplane touhou oddat se právě Kristu
- rozezlený pohanský císař Maxencius svolá učence, aby Kateřinu přesvědčili, že by tak činit neměla
x ona je však všechny obrátí na víru stejně jako dvě stě rytířů a nakonec i samotnou císařovnu
- ukrutný císař ale dá všechny popravit a Kateřinu chce zlomit mučením
x boží milost ale dává světici sílu překonat i ta nejtěžší muka, a když jí kat setne hlavu, místo krve jí ze šíje prýští mléko jako symbol čistoty
- po smrti se Kateřina stává pomocnicí Kristovou
Legenda o sv. Prokopu
- vypravuje o životě Prokopa, prvního opata Sázavského kláštera
- mýtus legendy tkví v tom, že je Prokop schopen zázračně léčit
žákovské poezie
- její vznik souvisí se založením Karlovy univerzity (1348)
- dochovalo se mnoho drobných popěvků a básní
- tato většinou satirická tvorba si brala na mušku šlechtu a církev, ale i bídu sociálního postavení studentů
- Píseň veselé chudiny - ironická píseň, v níž si chudí stěžují na svůj úděl
- veršovaná skladba Podkoní a žák
- panský sluha se pře se studentem o to, kdo žije lepší život
- spor nakonec vyvrcholí rvačkou, a oba soupeři musí uznat, že na tom žádný není lépe
staročeské drama
Mastičkář
- satirická skladba, která je považována za počátek českého dramatu
- pochází z přelomu 13. a 14 století
- tři Marie - Panna Maria, Máří Magdaléna a Marie, sestra Lazara – chtějí nalézt Kristovo tělo, aby ho pomazaly vonnými mastmi - zastavují se u prodavače mastí
- způsob, jakým obchodník nabízí své zboží, i dialogy s jeho sluhy podávají výstižný obraz středověkého trhu
- satira tohoto díla spočívá v tom, že se tato skladba vysmívá všem středověkým šarlatánům a mastičkářům a jejich „věhlasnému“ léčení
dvorská literatura
- čerpá náměty z obdobných okruhů jako západoevropská
a) ze známých evropských pověstí
- např. z pověstí o králi Artušovi
- do češtiny přeložen slavný milostný epos pod staročeským názvem Tristam a Izolda
- líčí příběh osudové lásky Tristama, který se zamiluje do Izoldy, snoubenky svého strýce, poté, co nedopatřením vypije kouzelný nápoj
- celý příběh nakonec dopadne tragicky
b) antické náměty - Trojánská kronika
rozvoj milostné lyriky
- také ovlivněna západními vzory
- Závišova píseň
měšťanská literatura
- zabývá se hlavně satirou na ostatní vrstvy společnosti a kritikou jejích vad a zlozvyků
- Hradecký rukopis
- Desatero kázání Božích - ke každému křesťanskému přikázání jsou zde přiřazeny tři příklady hříšníků, kteří se proti němu proviňují. Tyto příklady jsou brány ze života měšťanů.
- Satiry o řemeslnících a konšelích - neznámý autor zde kritizuje nepoctivost cechovních řemeslníků i korupci městských radních
- v rukopisu najdeme také jednu z prvních českých bajek, bajku O lišce a džbánu
Charakteristika antické literatury
EPOS
- epická rozsáhlá báseň
- o významných lidech, událostech
Homér – více dějů
- hodně postav
- popisné části => retardace
- děleno na zpěvy a kapitoly
- epiteta, přirovnání, detailní popisy
- výjimeční lidé
- hexametr – 6 stop
ANTICKÉ DRAMA
tragédie – čerpají z mýtů
- silní, ovšem krutí lidé x osud, bohové, nadpřirozeno
- tragický konec, mravní vítězství
- veršované
- doprovázeny chórem
- jednota místa, času, děje
- mluvené slovo, zpěv, tanec
komedie – vtipné
- úkolem je zesměšnit aktuální společenské situace
- dialogy
- končí smírem
- epická rozsáhlá báseň
- o významných lidech, událostech
Homér – více dějů
- hodně postav
- popisné části => retardace
- děleno na zpěvy a kapitoly
- epiteta, přirovnání, detailní popisy
- výjimeční lidé
- hexametr – 6 stop
ANTICKÉ DRAMA
tragédie – čerpají z mýtů
- silní, ovšem krutí lidé x osud, bohové, nadpřirozeno
- tragický konec, mravní vítězství
- veršované
- doprovázeny chórem
- jednota místa, času, děje
- mluvené slovo, zpěv, tanec
komedie – vtipné
- úkolem je zesměšnit aktuální společenské situace
- dialogy
- končí smírem
Antická literatura - Řím
- římská latinská literatura byla silně ovlivněna řeckou
- Římané přejímají celý mytologický systém, mění si jen jména jednotlivých bohů
- od svých předchůdců Etrusků přejímají Římané systém státní správy i výtvarné umění
- období římské literatury
1. archaické období (300 – 81 př. n. l. )
2. zlaté období (81 př. n. l. – 14 n. l.)
3. stříbrné období (14 – 17 n. l.)
1) archaické období
- překlady řeckých divadelních her - Andronicus (Wiki zde).
- na základě řeckých komedií psal svou tvorbu Plautus (Wiki zde)
- položil základy klasické komedie, jeho komické zápletky jsou používány dodnes
- náměty z běžného života prostých lidí
- Komedie o hrnci – nechal se jí inspirovat Moliere ve svém Lakomci
- i Shakespeare čerpal náměty (Komedie plná omylů)
- Chlubivý voják, Lišák Pseudolus
- v literatuře se uplatnil i císař a vojevůdce Gaius Iulius Caesar (Wiki zde)
- svá vojenská tažení popsal v dílech Zápisky o válce občanské a Zápisky o válce Galské
2) zlaté období
- období vlády císaře Augusta
- vysoké úrovně dosáhlo řečnictví – např. Cicero (Wiki zde)
- lyrická poezie - Catullus (Wiki zde) - Píseň pro Lesbii
- Augustovým dvorním básníkem byl Vergilius (Wiki zde)
- epos Aeneida (Aeneis) - dokazuje zde Augustův božský původ
- hlavní hrdina Aeneas bloudí po moři po útěku z Tróje podobně jako Homérův Odysseus
Ovidius (Wiki zde)
- Proměny
- vyprávějí 250 většinou řeckých mýtů, vzájemně spojených tím, že v každé z nich dochází k nějaké proměně
- tyto proměny zde mají dvě možné funkce – mohou být trestem nebo odměnou
- pyšná Nioba se promění v plačící kámen
x věrní manželé Filemon a Baucida ve stromy
- další proměny - Dafné ve vavřín, Narcise v květinu
- Umění milovat a Jak léčit lásku - milostná poezie
- Žalozpěvy
- Ovidius zde vyjádřil svůj stesk po domově a rodině poté, co byl poslán císařem Augustem do vyhnanství k Černému moři (do Říma se již nikdy nevrátil)
3) stříbrné období
- kulturní úpadek
- období kruté vlády císaře Nera
- historik Tacitus - Letopisy
- Petronius – román Satiricon
- Římané přejímají celý mytologický systém, mění si jen jména jednotlivých bohů
- od svých předchůdců Etrusků přejímají Římané systém státní správy i výtvarné umění
- období římské literatury
1. archaické období (300 – 81 př. n. l. )
2. zlaté období (81 př. n. l. – 14 n. l.)
3. stříbrné období (14 – 17 n. l.)
1) archaické období
- překlady řeckých divadelních her - Andronicus (Wiki zde).
- na základě řeckých komedií psal svou tvorbu Plautus (Wiki zde)
- položil základy klasické komedie, jeho komické zápletky jsou používány dodnes
- náměty z běžného života prostých lidí
- Komedie o hrnci – nechal se jí inspirovat Moliere ve svém Lakomci
- i Shakespeare čerpal náměty (Komedie plná omylů)
- Chlubivý voják, Lišák Pseudolus
- v literatuře se uplatnil i císař a vojevůdce Gaius Iulius Caesar (Wiki zde)
- svá vojenská tažení popsal v dílech Zápisky o válce občanské a Zápisky o válce Galské
2) zlaté období
- období vlády císaře Augusta
- vysoké úrovně dosáhlo řečnictví – např. Cicero (Wiki zde)
- lyrická poezie - Catullus (Wiki zde) - Píseň pro Lesbii
- Augustovým dvorním básníkem byl Vergilius (Wiki zde)
- epos Aeneida (Aeneis) - dokazuje zde Augustův božský původ
- hlavní hrdina Aeneas bloudí po moři po útěku z Tróje podobně jako Homérův Odysseus
Ovidius (Wiki zde)
- Proměny
- vyprávějí 250 většinou řeckých mýtů, vzájemně spojených tím, že v každé z nich dochází k nějaké proměně
- tyto proměny zde mají dvě možné funkce – mohou být trestem nebo odměnou
- pyšná Nioba se promění v plačící kámen
x věrní manželé Filemon a Baucida ve stromy
- další proměny - Dafné ve vavřín, Narcise v květinu
- Umění milovat a Jak léčit lásku - milostná poezie
- Žalozpěvy
- Ovidius zde vyjádřil svůj stesk po domově a rodině poté, co byl poslán císařem Augustem do vyhnanství k Černému moři (do Říma se již nikdy nevrátil)
3) stříbrné období
- kulturní úpadek
- období kruté vlády císaře Nera
- historik Tacitus - Letopisy
- Petronius – román Satiricon
Antická literatura - Řecko
Pojem antická literatura zahrnuje literaturu starověkého Řecka a Říma.
Období řecké literatury
1. archaické období (800 – 500 př. n. l. )
2. klasické (attické) období (500 – 323 př. n. l. )
3. helénistické období (323 př. n. l. – 2. st. n. l. )
1) archaické období
- báje a pověsti jsou šířeny ústně, potulnými pěvci
- náměty jsou čerpány převážně z řecké mytologie, která je polyteistická
- božské zákony jsou pro antického člověka prvořadé
- Homér (Wiki zde)
- autor dvou nejslavnějších eposů – Ilias a Odyssea
- epos Ilias
- popisuje závěr boje Řeků o Tróju
- tento boj vyvolal spartský vládce Meneláos, kterému trojský princ Paris odloudil ženu, krásnou Helenu
- v rámci tohoto boje zabije řecký bojovník Achilles trojského hrdinu Hektora, avšak ještě před koncem války je zasažen šípem do svého jediného zranitelného místa (Achillovy paty) a umírá
- Řekové nakonec dobudou Tróji lstí pomocí dřevěného koně, kterého darují Trójanům jako znamení porážky, v němž je však ukryta řecká armáda, která v noci Tróji vyplení
- epos Odyssea
- je pokračováním Iliady
- líčí osudy jednoho z účastníků války, ithackého krále Odyssea během návratu domů
- sedm let strávil v zajetí u víly Kalypsó, dostal se i na ostrov Fajáků
- jádro příběhu je umístěno na Odysseovu Ithaku
- Odysseus, proměněný ve starého žebráka, připravuje po návratu domů s pomocí pastýře Eumaia a syna Télemacha pomstu nápadníkům své manželky Pénelopy, kteří pořádají v královském paláci hostiny na státní útraty
- Ezop (Wiki zde)- bajky
- Sapfó (Wiki zde)- milostná lyrika, škola na ostrově Lesbos
- Anakreon (Wiki zde) - pijácká a milostná poezie
2) attické období
- rozvoj řeckého dramatu – tragédie x komedie
● tragédie
1) Aischylos (Wiki zde) - trilogie Oresteia
- tragédie Spoutaný Prométheus, Peršané a Orestes
- Orestes - téma krevní msty
- Agamemnóna, Oresteova královského otce, zavraždí jeho nevěrná manželka společně se svým milencem
- Orestes se po letech vrací pomstít smrt svého otce, zabije matku i jejího nápadníka
- přestože lid s jeho činem souhlasí, Orestes odchází s výčitkami svědomí do vyhnanství
2) Sofokles (Wiki zde)
- ve svých tragédiích se zaměřuje na královské rody ve Thébách a Tróji
Sofoklovo nejslavnější dílo - Král Oidipus
- Oidipovi, synovi thébského krále, po narození věštba předpoví, že zabije svého otce a ožení se se svou matkou - je proto odnesen do hor, ale je zachráněn pastýřem
- když dospěje a dozví se věštbu, prchá od svých domnělých rodičů
- cestou ale opravdu nechtěně zabije svého pravého otce
- následně dorazí do Théb, osvobodí je od zlé sfingy, a za odměnu si vezme královnu, svou matku, za ženu
- jakmile však zjistí pravdu, v zoufalosti se oslepí
Antigona
- hlavní hrdinkou této tragédie Oidipova dcera Antigona
- když Oidipus odešel do vyhnanství, dostali se jeho synové Eteoklés a Polyneikés do sporů o vládu
- Polyneikés si našel spojence v cizině a vypravil se s vojskem proti rodnému městu
x padnul a jeho mrtvolu i přes zákaz svého strýce Kreonta pohřbila Antigona
- Kreon dává Antigonu zazdít do královské hrobky
- když však věštec Kreonta před tímto činem varuje, Kreon odvolává svůj příkaz
x je však již pozdě - Antigonu naleznou oběšenou
- Elektra
- Elektra - Oresteova sestra (vystupuje již v Aischylově hře Orestes) – Sofokles ji věnoval samostatnou tragédii
- Elektra pomáhá Orestovi při mstě vrahům jejich otce
3) Euripides (Wiki zde)
- ve svých dílech líčí převážně osudy ženských hrdinek
- do svých her ale zahrnuje i postavy z prostého lidu, například otroky
- složité problémy svých hrdinů často řeší zásahem bohů v závěru děje (deux ex machina)
nejznámější Euripidovo dílo - Médea
- hlavní hrdinka se zamiluje do Iasona, vůdce výpravy za zlatým rounem
- když jí ale Iason opustí, začne připravovat pomstu jeho nové snoubence Glauce
- její vražedný záměr se vydaří
- v závěru Médea ze zlosti zabije i svoje dvě děti, které měla s Iasonem
- také zde autor uplatnil náhlý boží zásah - děti jsou nakonec zachráněny a odneseny vládcem bohů Diem
- Elektra
- i Euripides zpracoval osudy Elektry
x narozdíl od předchozích autorů ale hrdinka vidí v činu svého bratra Orestea zločin
● komedie
Aristofanes (Wiki zde)- nejvýznamnější představitel řecké komedie
- satirická komedie Žáby
- na mušku si bere tragické dramatiky
- Bůh Dionýsos zde rozhoduje, kterého ze tří řeckých dramatiků má učinit nesmrtelného - nakonec si vybere Aischyla
- komedie Jezdci
- protiválečná satira Lysistraté
- rozvoj dějepisectví
- Hérodotos - popis řecko - perských válek
- Thukidides - peloponéské války (boj mezi Spartou a Athénami)
3) helénistické období
- dochází ke všeobecnému literárnímu úpadku
Období řecké literatury
1. archaické období (800 – 500 př. n. l. )
2. klasické (attické) období (500 – 323 př. n. l. )
3. helénistické období (323 př. n. l. – 2. st. n. l. )
1) archaické období
- báje a pověsti jsou šířeny ústně, potulnými pěvci
- náměty jsou čerpány převážně z řecké mytologie, která je polyteistická
- božské zákony jsou pro antického člověka prvořadé
- Homér (Wiki zde)
- autor dvou nejslavnějších eposů – Ilias a Odyssea
- epos Ilias
- popisuje závěr boje Řeků o Tróju
- tento boj vyvolal spartský vládce Meneláos, kterému trojský princ Paris odloudil ženu, krásnou Helenu
- v rámci tohoto boje zabije řecký bojovník Achilles trojského hrdinu Hektora, avšak ještě před koncem války je zasažen šípem do svého jediného zranitelného místa (Achillovy paty) a umírá
- Řekové nakonec dobudou Tróji lstí pomocí dřevěného koně, kterého darují Trójanům jako znamení porážky, v němž je však ukryta řecká armáda, která v noci Tróji vyplení
- epos Odyssea
- je pokračováním Iliady
- líčí osudy jednoho z účastníků války, ithackého krále Odyssea během návratu domů
- sedm let strávil v zajetí u víly Kalypsó, dostal se i na ostrov Fajáků
- jádro příběhu je umístěno na Odysseovu Ithaku
- Odysseus, proměněný ve starého žebráka, připravuje po návratu domů s pomocí pastýře Eumaia a syna Télemacha pomstu nápadníkům své manželky Pénelopy, kteří pořádají v královském paláci hostiny na státní útraty
- Ezop (Wiki zde)- bajky
- Sapfó (Wiki zde)- milostná lyrika, škola na ostrově Lesbos
- Anakreon (Wiki zde) - pijácká a milostná poezie
2) attické období
- rozvoj řeckého dramatu – tragédie x komedie
● tragédie
1) Aischylos (Wiki zde) - trilogie Oresteia
- tragédie Spoutaný Prométheus, Peršané a Orestes
- Orestes - téma krevní msty
- Agamemnóna, Oresteova královského otce, zavraždí jeho nevěrná manželka společně se svým milencem
- Orestes se po letech vrací pomstít smrt svého otce, zabije matku i jejího nápadníka
- přestože lid s jeho činem souhlasí, Orestes odchází s výčitkami svědomí do vyhnanství
2) Sofokles (Wiki zde)
- ve svých tragédiích se zaměřuje na královské rody ve Thébách a Tróji
Sofoklovo nejslavnější dílo - Král Oidipus
- Oidipovi, synovi thébského krále, po narození věštba předpoví, že zabije svého otce a ožení se se svou matkou - je proto odnesen do hor, ale je zachráněn pastýřem
- když dospěje a dozví se věštbu, prchá od svých domnělých rodičů
- cestou ale opravdu nechtěně zabije svého pravého otce
- následně dorazí do Théb, osvobodí je od zlé sfingy, a za odměnu si vezme královnu, svou matku, za ženu
- jakmile však zjistí pravdu, v zoufalosti se oslepí
Antigona
- hlavní hrdinkou této tragédie Oidipova dcera Antigona
- když Oidipus odešel do vyhnanství, dostali se jeho synové Eteoklés a Polyneikés do sporů o vládu
- Polyneikés si našel spojence v cizině a vypravil se s vojskem proti rodnému městu
x padnul a jeho mrtvolu i přes zákaz svého strýce Kreonta pohřbila Antigona
- Kreon dává Antigonu zazdít do královské hrobky
- když však věštec Kreonta před tímto činem varuje, Kreon odvolává svůj příkaz
x je však již pozdě - Antigonu naleznou oběšenou
- Elektra
- Elektra - Oresteova sestra (vystupuje již v Aischylově hře Orestes) – Sofokles ji věnoval samostatnou tragédii
- Elektra pomáhá Orestovi při mstě vrahům jejich otce
3) Euripides (Wiki zde)
- ve svých dílech líčí převážně osudy ženských hrdinek
- do svých her ale zahrnuje i postavy z prostého lidu, například otroky
- složité problémy svých hrdinů často řeší zásahem bohů v závěru děje (deux ex machina)
nejznámější Euripidovo dílo - Médea
- hlavní hrdinka se zamiluje do Iasona, vůdce výpravy za zlatým rounem
- když jí ale Iason opustí, začne připravovat pomstu jeho nové snoubence Glauce
- její vražedný záměr se vydaří
- v závěru Médea ze zlosti zabije i svoje dvě děti, které měla s Iasonem
- také zde autor uplatnil náhlý boží zásah - děti jsou nakonec zachráněny a odneseny vládcem bohů Diem
- Elektra
- i Euripides zpracoval osudy Elektry
x narozdíl od předchozích autorů ale hrdinka vidí v činu svého bratra Orestea zločin
● komedie
Aristofanes (Wiki zde)- nejvýznamnější představitel řecké komedie
- satirická komedie Žáby
- na mušku si bere tragické dramatiky
- Bůh Dionýsos zde rozhoduje, kterého ze tří řeckých dramatiků má učinit nesmrtelného - nakonec si vybere Aischyla
- komedie Jezdci
- protiválečná satira Lysistraté
- rozvoj dějepisectví
- Hérodotos - popis řecko - perských válek
- Thukidides - peloponéské války (boj mezi Spartou a Athénami)
3) helénistické období
- dochází ke všeobecnému literárnímu úpadku
Bible
Kniha knih, nejčtenější kniha na Zemi.
Bible, nebo-li také Písmo Svaté, pochází ze starého hebrejského písemnictví. Původně šlo o hebrejské náboženské texty, které si křesťanství přivlastnilo a označilo jako Starý zákon, jenž je první ze dvou základních částí Bible.
Starý zákon obsahuje celkem 39 knih a je rozdělen do 3 základních částí:
a) Pět knih Mojžíšových = Tóra
1. Genesis
● stvoření světa a člověka
- svět stvořil Bůh v sedmi dnech – 1. den světlo a den, 2. nebe, 3. souš a moře, 4. Měsíc a Slunce, 5. živočišstvo a rostlinstvo, 6. člověka, 7. posvětil své dílo
- Bůh stvořil člověka k obrazu svému - prvním mužem byl Adam, z jeho žebra byla stvořena první žena Eva
● vyhnání Adama a Evy z ráje
- Eva podlehne pokušení a zakousne se do zakázaného jablka - Adam a Eva jsou vyhnáni z ráje a ztrácí svou nesmrtelnost
● příběh o Kainovi a Ábelovi
- lidstvo musí pracovat v potu tváře, je stíháno nemocemi, bídou a strastmi a začne se dopouštět zločinů
- Kain, syn Adama a Evy, zabije ze závisti bratra Ábela
● příběh o velké potopě
- pro lidské neřesti sešle Bůh na Zemi potopu
- možnost záchrany je dána pouze čestnému a spravedlivému muži jménem Noe a jeho rodině, který má za úkol postavit loď a do ní umístit také jeden pár každého živočišného druhu – Noemova archa
● příběh o Sodomě a Gomoře
- na tato hříšně žijící města byla uvržena zkáza
- Lot je opouští se svou ženou, která však nedbá jeho rady, otáčí se zpět a v tom se promění v kámen
● stavba babylónské věže a zmatení jazyků
- nenapravitelné lidstvo chce ve své pýše dosáhnout nebe a zahajuje stavbu věže v Babylóně
- Bůh zabrání dokončit stavbu babylónské věže tak, že stavitele zbaví možnosti dorozumět se (rozrůzní původní jednotnou řeč na četné jazyky a vzniknou tak národy)
- tím se vyprávění přesune na dějiny Židů
2. Exodus
- příběhy z židovských dějin
● příběh o Abrahámovi a Izákovi
- židovský patriarcha Abrahám je ochoten zabít vlastního syna Izáka místo obětního zvířete – Bůh mu přislíbil pro jeho lid zvláštní ochranu
● příběh o Jobovi
- Bůh zkouší Jobovu víru (termín Jobova zvěst) – Job útrapy spojené se zkouškou vydrží
● vyvedení židů z Egypta
- Mojžíš s boží pomocí vyvede zázračně židy z egyptského zajetí a přímo z rukou Hospodina obdrží na Sinaji na dvou kamenných deskách přikázání upravující vztahy lidí k Bohu i mezi sebou
→ Desatero Božích přikázání
I. V jednoho Boha věřiti budeš
II. Nevezmeš jména Božího nadarmo
III. Pomni abys sváteční den světil
IV. Cti otce svého a matku svou abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi
V. Nezabiješ
VI. Nepokradeš
VII. Nezesmilníš
VIII. Nevydáš křivého svědectví proti bližnímu svému
IX. Nepožádáš manželky bližního svého
X. ani statku jeho
- v biblických příbězích o osudech židovského národa vystupují ovšem i historické postavy
- např. král David
● příběh o Davidu a Goliášovi - vyprávění o boji, který David jako jinoch svedl s filištínským obrem Goliášem
- další příběhy
● Josefův příběh - bratři ho prodají do otroctví, Josef se však nakonec zachrání a stane se egyptským místokrálem pro své umění vykládat sny a věštit budoucnost
3. – 5. Leviticus, Numeri, Deuteronomium
b) Soubor proroků
- obsahuje vyprávění z dějin Izraele a především výroky a skutky proroků
- prorokové jako mluvčí lidu horlili proti útlaku, kázali nápravu mravů a předpovídali příchod Mesiáše (vykupitele), který by nastolil spravedlnost
c) Svaté spisy
- lyrika, přísloví, žalmy
- žalmy = náboženské hymny, chvalozpěvy
Pozn. žaltář = kniha obsahující žalmy
- básnické knihy Žalmy, Jób, Přísloví, Pět svitků
- kniha Danielova s mystickými zjeveními (zvanými apokalypsy)
- kniha Kazatel - o králi Šalamounovi
- další spisy převážně historického rázu
Druhou částí Bible je Nový zákon obsahující celkem 27 knih.
Tvoří jej:
a) evangelia (radostné zvěsti)
- Marek, Matouš, Lukáš, Jan - byly sepsány údajně v období mezi 1. a 2. stoletím našeho letopočtu
- vyprávějí o Kristově životě
- podle křesťanského mýtu je Ježíš Kristus boží syn, vytoužený Mesiáš, předpovídaný starozákonnými proroky, který obětoval svůj život , aby vykoupil hříchy lidstva.
- jeho narození v Betlémě je ohlášeno kometou, která k němu a jeho matce, Panně Marii, přivede tři krále – mudrce z východu
- jako nemluvně je Ježíš s pomocí Josefa zachráněn před nástrahami židovského vládce Heroda
- až jako muž veřejně vystoupí a je uznán posledním z proroků Janem Křtitelem za Mesiáše
- seskupí kolem sebe první učedníky (apoštoly), prochází s nimi zemí, hlásá svou nauku a činí zázraky
- promění o svatební hostině vodu ve víno
- rybami a chlebem nakrmí zástupy hladovějících
- uzdravuje nemrtvé a křísí mrtvé (Lazara)
- o Velikonocích vítán lidem slavnostně vstoupí do Jeruzaléma
- vládnoucí kněžská kasta se obává jeho stoupajícího vlivu a rozhodne se ho zajmout
- učiní tak s pomocí Kristova zrádného učedníka Jidáše a následně si vynutí na římském místodržícím Pilátovi souhlas ke Kristově popravení
- Kristus je potupně, jako nepravý mesiáš, ukřižován spolu s dvěma lotry - vstane však po třech dnech z mrtvých a než vstoupí na nebesa, rozešle své učedníky do celého světa, aby šířili jeho nauku
- podle ní čeká lidi dodržující jeho přikázání posmrtná blaženost v ráji
- mnoho z Ježíšova učení bylo předáváno ve formě podobenství
- podobenství = obrazné vyprávění - způsob učení duchovním pravdám používáním krátkého obrazu nebo krátkého příběhu
- evangelium svatého Matouše obsahuje i modlitbu Otče náš
"Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé, přijď v království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Amen. "
Činnost apoštolů líčí ostatní novozákonní knihy, k nimž se pak připojuje soubor domnělých listů apoštolů některým křesťanským obcím.
b) skutky apoštolů
c) epištoly – listy apoštolů věřícím
d) kniha Zjevení sv. Jana - poslední soud, Apokalypsa
Bible, nebo-li také Písmo Svaté, pochází ze starého hebrejského písemnictví. Původně šlo o hebrejské náboženské texty, které si křesťanství přivlastnilo a označilo jako Starý zákon, jenž je první ze dvou základních částí Bible.
Starý zákon obsahuje celkem 39 knih a je rozdělen do 3 základních částí:
a) Pět knih Mojžíšových = Tóra
1. Genesis
● stvoření světa a člověka
- svět stvořil Bůh v sedmi dnech – 1. den světlo a den, 2. nebe, 3. souš a moře, 4. Měsíc a Slunce, 5. živočišstvo a rostlinstvo, 6. člověka, 7. posvětil své dílo
- Bůh stvořil člověka k obrazu svému - prvním mužem byl Adam, z jeho žebra byla stvořena první žena Eva
● vyhnání Adama a Evy z ráje
- Eva podlehne pokušení a zakousne se do zakázaného jablka - Adam a Eva jsou vyhnáni z ráje a ztrácí svou nesmrtelnost
● příběh o Kainovi a Ábelovi
- lidstvo musí pracovat v potu tváře, je stíháno nemocemi, bídou a strastmi a začne se dopouštět zločinů
- Kain, syn Adama a Evy, zabije ze závisti bratra Ábela
● příběh o velké potopě
- pro lidské neřesti sešle Bůh na Zemi potopu
- možnost záchrany je dána pouze čestnému a spravedlivému muži jménem Noe a jeho rodině, který má za úkol postavit loď a do ní umístit také jeden pár každého živočišného druhu – Noemova archa
● příběh o Sodomě a Gomoře
- na tato hříšně žijící města byla uvržena zkáza
- Lot je opouští se svou ženou, která však nedbá jeho rady, otáčí se zpět a v tom se promění v kámen
● stavba babylónské věže a zmatení jazyků
- nenapravitelné lidstvo chce ve své pýše dosáhnout nebe a zahajuje stavbu věže v Babylóně
- Bůh zabrání dokončit stavbu babylónské věže tak, že stavitele zbaví možnosti dorozumět se (rozrůzní původní jednotnou řeč na četné jazyky a vzniknou tak národy)
- tím se vyprávění přesune na dějiny Židů
2. Exodus
- příběhy z židovských dějin
● příběh o Abrahámovi a Izákovi
- židovský patriarcha Abrahám je ochoten zabít vlastního syna Izáka místo obětního zvířete – Bůh mu přislíbil pro jeho lid zvláštní ochranu
● příběh o Jobovi
- Bůh zkouší Jobovu víru (termín Jobova zvěst) – Job útrapy spojené se zkouškou vydrží
● vyvedení židů z Egypta
- Mojžíš s boží pomocí vyvede zázračně židy z egyptského zajetí a přímo z rukou Hospodina obdrží na Sinaji na dvou kamenných deskách přikázání upravující vztahy lidí k Bohu i mezi sebou
→ Desatero Božích přikázání
I. V jednoho Boha věřiti budeš
II. Nevezmeš jména Božího nadarmo
III. Pomni abys sváteční den světil
IV. Cti otce svého a matku svou abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi
V. Nezabiješ
VI. Nepokradeš
VII. Nezesmilníš
VIII. Nevydáš křivého svědectví proti bližnímu svému
IX. Nepožádáš manželky bližního svého
X. ani statku jeho
- v biblických příbězích o osudech židovského národa vystupují ovšem i historické postavy
- např. král David
● příběh o Davidu a Goliášovi - vyprávění o boji, který David jako jinoch svedl s filištínským obrem Goliášem
- další příběhy
● Josefův příběh - bratři ho prodají do otroctví, Josef se však nakonec zachrání a stane se egyptským místokrálem pro své umění vykládat sny a věštit budoucnost
3. – 5. Leviticus, Numeri, Deuteronomium
b) Soubor proroků
- obsahuje vyprávění z dějin Izraele a především výroky a skutky proroků
- prorokové jako mluvčí lidu horlili proti útlaku, kázali nápravu mravů a předpovídali příchod Mesiáše (vykupitele), který by nastolil spravedlnost
c) Svaté spisy
- lyrika, přísloví, žalmy
- žalmy = náboženské hymny, chvalozpěvy
Pozn. žaltář = kniha obsahující žalmy
- básnické knihy Žalmy, Jób, Přísloví, Pět svitků
- kniha Danielova s mystickými zjeveními (zvanými apokalypsy)
- kniha Kazatel - o králi Šalamounovi
- další spisy převážně historického rázu
Druhou částí Bible je Nový zákon obsahující celkem 27 knih.
Tvoří jej:
a) evangelia (radostné zvěsti)
- Marek, Matouš, Lukáš, Jan - byly sepsány údajně v období mezi 1. a 2. stoletím našeho letopočtu
- vyprávějí o Kristově životě
- podle křesťanského mýtu je Ježíš Kristus boží syn, vytoužený Mesiáš, předpovídaný starozákonnými proroky, který obětoval svůj život , aby vykoupil hříchy lidstva.
- jeho narození v Betlémě je ohlášeno kometou, která k němu a jeho matce, Panně Marii, přivede tři krále – mudrce z východu
- jako nemluvně je Ježíš s pomocí Josefa zachráněn před nástrahami židovského vládce Heroda
- až jako muž veřejně vystoupí a je uznán posledním z proroků Janem Křtitelem za Mesiáše
- seskupí kolem sebe první učedníky (apoštoly), prochází s nimi zemí, hlásá svou nauku a činí zázraky
- promění o svatební hostině vodu ve víno
- rybami a chlebem nakrmí zástupy hladovějících
- uzdravuje nemrtvé a křísí mrtvé (Lazara)
- o Velikonocích vítán lidem slavnostně vstoupí do Jeruzaléma
- vládnoucí kněžská kasta se obává jeho stoupajícího vlivu a rozhodne se ho zajmout
- učiní tak s pomocí Kristova zrádného učedníka Jidáše a následně si vynutí na římském místodržícím Pilátovi souhlas ke Kristově popravení
- Kristus je potupně, jako nepravý mesiáš, ukřižován spolu s dvěma lotry - vstane však po třech dnech z mrtvých a než vstoupí na nebesa, rozešle své učedníky do celého světa, aby šířili jeho nauku
- podle ní čeká lidi dodržující jeho přikázání posmrtná blaženost v ráji
- mnoho z Ježíšova učení bylo předáváno ve formě podobenství
- podobenství = obrazné vyprávění - způsob učení duchovním pravdám používáním krátkého obrazu nebo krátkého příběhu
- evangelium svatého Matouše obsahuje i modlitbu Otče náš
"Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé, přijď v království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Amen. "
Činnost apoštolů líčí ostatní novozákonní knihy, k nimž se pak připojuje soubor domnělých listů apoštolů některým křesťanským obcím.
b) skutky apoštolů
c) epištoly – listy apoštolů věřícím
d) kniha Zjevení sv. Jana - poslední soud, Apokalypsa
středa 23. ledna 2008
Maturitní otázky z mluvnice
1) Čeština a jazyky příbuzné
2) Národní jazyk a jeho rozvrstvení
3) Vývoj češtiny ve vztahu k vývoji společnosti
4) Vývoj českého pravopisu
5) Vývojové tendence v současné češtině
6) Jazyková kultura, jazykověda a její disciplíny
7) Principy třídění slov z hlediska slovědruhového
8) Trpný rod, jeho druhy a způsoby užití
9) Přechodník, přechodníkové vazby, ustrnulé přechodníky
10) Skloňování vlastních jmen přejatých
11) Slovní zásoba a způsoby jejího obohacování
12) Vztahy uvnitř slovní zásoby
13) Větný člen holý, rozvitý a několikanásobný
14) Věta jdnoduchá, polovětná konstrukce, souvětí
15) Věta dvojčlenná, jednočlenná, větný ekvivalent, framgment
2) Národní jazyk a jeho rozvrstvení
3) Vývoj češtiny ve vztahu k vývoji společnosti
4) Vývoj českého pravopisu
5) Vývojové tendence v současné češtině
6) Jazyková kultura, jazykověda a její disciplíny
7) Principy třídění slov z hlediska slovědruhového
8) Trpný rod, jeho druhy a způsoby užití
9) Přechodník, přechodníkové vazby, ustrnulé přechodníky
10) Skloňování vlastních jmen přejatých
11) Slovní zásoba a způsoby jejího obohacování
12) Vztahy uvnitř slovní zásoby
13) Větný člen holý, rozvitý a několikanásobný
14) Věta jdnoduchá, polovětná konstrukce, souvětí
15) Věta dvojčlenná, jednočlenná, větný ekvivalent, framgment
Slovní druhy
1. substantiva
2. adjektiva
3. pronomina
4. numeralia
5. verba
6. adverbia
7. prepozice
8. konjunkce
9. partikule
10. interjekce
2. adjektiva
3. pronomina
4. numeralia
5. verba
6. adverbia
7. prepozice
8. konjunkce
9. partikule
10. interjekce
Substantiva
- podle souborů koncovek vyjadřujících rod, životnost, číslo a pád dělíme na ta, která mají koncovky jmenné ( skloňují se dle běžných vzorů) a adjektivní (hajný, průvodčí, předplatné…)
- soubory koncovek tvoří paradigmata reprezentované typy – nazývané vzory ( pro zařazení do typu je důležitý rod a zakončení v 1. a ve 2. pádě). Někdy v rámci typu i podtypy, např. hrad – podtyp les, ostrov)
Ta slova, která nemají blízko k žádnému vzoru jsou nesklonná (šodó, atašé..).
Mužský rod (maskulinum)
Substantivní skl.
Typy – životné – tvrdé (pán – podtyp hoch a občan)
- měkké (muž – podtyp otec a obyvatel)
- neživotné – (hrad – podtyp ostrov, zámek a domeček; typ pro slova končící na tvrdou nebo obojetnou souhlásku=konsonant)
- ( stroj ; typ pro slova končící na měkkou nebo obojetnou souhlásku)
typ pán – koncový tvrdý n. obojetný konsonant, ve 2. pádě –a (dále sem patří i příjmení Marko, Hugo, Vočadlo, Bidlo, Stýblo, Šerých…)
typ muž – měkký n. obojetný konsonant, ve 2. pádě –e ( patří sem i příjmení Aleš /2.pád Aleše i Alše/, Řehoř, Halas, Kokeš, Kadlec, Švec /2. pád Ševce i Švece, 5. pád Ševče i Šveci/, Beneš, Havlůj, Petrůj, Vondrovic…)
- některá substantiva zakončená l, s, z kolísají mezi tvrdým a měkkým skloňováním: anděl, manžel > sg. koncovky jako muž
> pl. jako občan (4.pád. manžele i manžely)
(7. pád s manželi i s manžely)
- substantiva zakončená na s, z mají ve 2.pádě spíše koncovku –e (markýze, Aloise, Amose…)
životná maskulina končící na –a > tvoří typ předseda (podtyp paňáca, husita a sluha)
- e > tvoří typ soudce / k typu soudce patří i příjmení Turkyně, Bechyně, Osolsobě, Skočdopole,….Poupě, Hrabě, Dítě – ty mohou mít i koncovky typu kuře/
kolísání –ové/-i despotové – despoti, vítězové – vítězi, Arabové – Arabi,
- é/-i Chétité – Chétiti, socialisté – socialisti, invalidé – invalidi
°většina pomnožných jmen se skloňuje podle typů ženského a středního rodu, k maskulinům patří např. názvy obcí: Hradčany, Doksy, licousy, tepláky, pracky, šachy ..(dle typu hrad), Háje, peníze..(dle typu stroj)
°Vánoce, Velikonoce – kolísají mezi mužským a ženským rodem > 7. p. Vánoce/Vánocemi
adjektivní skloňování – tvrdé (hajný, příbuzný, Nový,…)
- měkké (krejčí, kočí, mluvčí,…)
Ženský rod (feminima)
Substantivní skloňování
Typy skloňování samohláskové
– tvrdé (koncovka –a) (typ žena, podtyp skica a ruka)
- měkké (koncovka –e/-ě)(typ růže)
Skloňování souhláskové
– podtyp píseň
- typ kost
příklady užití:
° neoznačují-li subst. ruka, noha část těla, skloňují se dle vzoru žena : u noh stolu, na nohách, ručíčkami hodinek; jedná-li se o části těla, tak se skloňují dle podtypu ruka tzn. např. mávalo oběma buclatýma ručičkama)
Skloňování adjektivní
-typ mladý (pokojská, obžalovaná,…)
-typ jarní (účetní, vedoucí, průvodčí,…)
Stření rod (neutra)
Substantivní skloňování
4 deklinační typy – město (podtyp jablko, středisko, pončo)
- moře (podtyp bojiště)
- kuře
- stavení
příklady užití:
°slovo oko, ucho – je-li jako část těla, skloňuje se dle typu moře (růže, píseň)
- jinak dle typu město (drátěná oka, ucha, s oky, oušky,…)
°slovo dítě – v sg. podle typu kuře, v pl. dle typu kost
adjektivní skloňování – dle tvrdého typu mladý (vstupné, vepřové,…)
- dle měkkého typu jarní (telecí, hovězí,…)
nesklonná – příjmení Janů, Petrů, Martinů,…
- soubory koncovek tvoří paradigmata reprezentované typy – nazývané vzory ( pro zařazení do typu je důležitý rod a zakončení v 1. a ve 2. pádě). Někdy v rámci typu i podtypy, např. hrad – podtyp les, ostrov)
Ta slova, která nemají blízko k žádnému vzoru jsou nesklonná (šodó, atašé..).
Mužský rod (maskulinum)
Substantivní skl.
Typy – životné – tvrdé (pán – podtyp hoch a občan)
- měkké (muž – podtyp otec a obyvatel)
- neživotné – (hrad – podtyp ostrov, zámek a domeček; typ pro slova končící na tvrdou nebo obojetnou souhlásku=konsonant)
- ( stroj ; typ pro slova končící na měkkou nebo obojetnou souhlásku)
typ pán – koncový tvrdý n. obojetný konsonant, ve 2. pádě –a (dále sem patří i příjmení Marko, Hugo, Vočadlo, Bidlo, Stýblo, Šerých…)
typ muž – měkký n. obojetný konsonant, ve 2. pádě –e ( patří sem i příjmení Aleš /2.pád Aleše i Alše/, Řehoř, Halas, Kokeš, Kadlec, Švec /2. pád Ševce i Švece, 5. pád Ševče i Šveci/, Beneš, Havlůj, Petrůj, Vondrovic…)
- některá substantiva zakončená l, s, z kolísají mezi tvrdým a měkkým skloňováním: anděl, manžel > sg. koncovky jako muž
> pl. jako občan (4.pád. manžele i manžely)
(7. pád s manželi i s manžely)
- substantiva zakončená na s, z mají ve 2.pádě spíše koncovku –e (markýze, Aloise, Amose…)
životná maskulina končící na –a > tvoří typ předseda (podtyp paňáca, husita a sluha)
- e > tvoří typ soudce / k typu soudce patří i příjmení Turkyně, Bechyně, Osolsobě, Skočdopole,….Poupě, Hrabě, Dítě – ty mohou mít i koncovky typu kuře/
kolísání –ové/-i despotové – despoti, vítězové – vítězi, Arabové – Arabi,
- é/-i Chétité – Chétiti, socialisté – socialisti, invalidé – invalidi
°většina pomnožných jmen se skloňuje podle typů ženského a středního rodu, k maskulinům patří např. názvy obcí: Hradčany, Doksy, licousy, tepláky, pracky, šachy ..(dle typu hrad), Háje, peníze..(dle typu stroj)
°Vánoce, Velikonoce – kolísají mezi mužským a ženským rodem > 7. p. Vánoce/Vánocemi
adjektivní skloňování – tvrdé (hajný, příbuzný, Nový,…)
- měkké (krejčí, kočí, mluvčí,…)
Ženský rod (feminima)
Substantivní skloňování
Typy skloňování samohláskové
– tvrdé (koncovka –a) (typ žena, podtyp skica a ruka)
- měkké (koncovka –e/-ě)(typ růže)
Skloňování souhláskové
– podtyp píseň
- typ kost
příklady užití:
° neoznačují-li subst. ruka, noha část těla, skloňují se dle vzoru žena : u noh stolu, na nohách, ručíčkami hodinek; jedná-li se o části těla, tak se skloňují dle podtypu ruka tzn. např. mávalo oběma buclatýma ručičkama)
Skloňování adjektivní
-typ mladý (pokojská, obžalovaná,…)
-typ jarní (účetní, vedoucí, průvodčí,…)
Stření rod (neutra)
Substantivní skloňování
4 deklinační typy – město (podtyp jablko, středisko, pončo)
- moře (podtyp bojiště)
- kuře
- stavení
příklady užití:
°slovo oko, ucho – je-li jako část těla, skloňuje se dle typu moře (růže, píseň)
- jinak dle typu město (drátěná oka, ucha, s oky, oušky,…)
°slovo dítě – v sg. podle typu kuře, v pl. dle typu kost
adjektivní skloňování – dle tvrdého typu mladý (vstupné, vepřové,…)
- dle měkkého typu jarní (telecí, hovězí,…)
nesklonná – příjmení Janů, Petrů, Martinů,…
Numeralia
a/ základní
b/ druhové
c/ řadové
d/ násobné
- neohebné
- ohebné
- jako substantiva se skloňují číslovky základní, složeniny
(jedna, dva, …třicettři, ..dvojka, trojka…)
- tři, čtyři – dle typu kost
málo – s předmětem nesklonné ( s málo věcmi)
- samostatně dle typu město
sto, devatero, desatero – dle typu město
tisíc – dle typu stroj ( ve spojení s číslovkou ale bez koncovky : bez pěti tisíc)
milion – dle typu hrad
miliarda – dle typu žena
polovina, třetina…-dle typu žena
čtvrt – dle typu kost
číslovka + jméno>skloňuje se buď vše (třiceti třem chlapcům,..)
>nebo se číslovka neskloňuje ( s tisícdvěstědvacetdva korunami)
půl, pár + předmět – nesklonné ( bez půl milionu,…)
- jako adjektiva se skloňují číslovky řadové, druhové a dále dvojnásobný,….
(tvrdý či měkký typ)
smíšené adjekt. skl. – dvoje, troje, oboje,…
izolované tvary
jeden – dle zájmenného typu ten
b/ druhové
c/ řadové
d/ násobné
- neohebné
- ohebné
- jako substantiva se skloňují číslovky základní, složeniny
(jedna, dva, …třicettři, ..dvojka, trojka…)
- tři, čtyři – dle typu kost
málo – s předmětem nesklonné ( s málo věcmi)
- samostatně dle typu město
sto, devatero, desatero – dle typu město
tisíc – dle typu stroj ( ve spojení s číslovkou ale bez koncovky : bez pěti tisíc)
milion – dle typu hrad
miliarda – dle typu žena
polovina, třetina…-dle typu žena
čtvrt – dle typu kost
číslovka + jméno>skloňuje se buď vše (třiceti třem chlapcům,..)
>nebo se číslovka neskloňuje ( s tisícdvěstědvacetdva korunami)
půl, pár + předmět – nesklonné ( bez půl milionu,…)
- jako adjektiva se skloňují číslovky řadové, druhové a dále dvojnásobný,….
(tvrdý či měkký typ)
smíšené adjekt. skl. – dvoje, troje, oboje,…
izolované tvary
jeden – dle zájmenného typu ten
Pronomina
a/ osobní (personalia)
b/ přivlastňovací (posesiva)
c/ ukazovací (demonstrativa)
d/ tázací (interogativa)
e/ vztažná (relativa)
f/ neurčitá
g/ totalizátory (totalizující kvantum, míru)
h/ identifikační, netotožnosti
ad a/ - nepravidelné skloňování (já, ty, on, my, vy, oni) + zvratné „se, si“
ad b/ -zájmeno jeho – nesklonné
její – měkké adjektivní skloň., typ jarní
náš – typ tzv. zájmenného skloňování (typ pro váš, co, všechen)
jejich – nesklonné
ad c/ (ten, ta, to , ti, tento, tato,…)
- zájmeno ten – typ zájmenného skloňování ( dle něj kdo, onen, všichni + číslovka jeden)
takové – dle adjektiv. skl. typ mladý
sám – dle skl. adjektivního složeného
ad d/ - zájmeno kdo – dle typu ten
co – dle typu náš
který, jaký – dle vzoru mladý
čí – dle typu jarní
ad e/ - zájmeno jenž – jako on
jejíž – dle typu jarní
ad f/ - zájmena někdo, něco, nějaký, některý, něčí – jako tázací zájmena
ad g/ - zájmeno každý – dle vzoru mladý
ad h/ - týž, táž, totéž
- jiný, jiná, jiné – dle tvrdého adjekt. typu mladý
b/ přivlastňovací (posesiva)
c/ ukazovací (demonstrativa)
d/ tázací (interogativa)
e/ vztažná (relativa)
f/ neurčitá
g/ totalizátory (totalizující kvantum, míru)
h/ identifikační, netotožnosti
ad a/ - nepravidelné skloňování (já, ty, on, my, vy, oni) + zvratné „se, si“
ad b/ -zájmeno jeho – nesklonné
její – měkké adjektivní skloň., typ jarní
náš – typ tzv. zájmenného skloňování (typ pro váš, co, všechen)
jejich – nesklonné
ad c/ (ten, ta, to , ti, tento, tato,…)
- zájmeno ten – typ zájmenného skloňování ( dle něj kdo, onen, všichni + číslovka jeden)
takové – dle adjektiv. skl. typ mladý
sám – dle skl. adjektivního složeného
ad d/ - zájmeno kdo – dle typu ten
co – dle typu náš
který, jaký – dle vzoru mladý
čí – dle typu jarní
ad e/ - zájmeno jenž – jako on
jejíž – dle typu jarní
ad f/ - zájmena někdo, něco, nějaký, některý, něčí – jako tázací zájmena
ad g/ - zájmeno každý – dle vzoru mladý
ad h/ - týž, táž, totéž
- jiný, jiná, jiné – dle tvrdého adjekt. typu mladý
Adjektiva
Skloňování jmenné
- zachoval se jen nominativ, např. dlužna, hotovo, povinen, obě štěňata byla zdráva.. (bos, hotov, laskav, stár…laskavá-laskava, zvědavá-zvědava)
- součást pasivního tvaru slovesného: je obdělávána, bude objednán – nahrazováno adjektivy složené deklinace: je vysušovaná, obdělávala se..
Skloňování složené
Typ tvrdý – vzor mladý
Typ měkký – vzor jarní
Skloňování smíšené
- část dle jmenného a část dle složeného (např. skupina přídavných jmen přivlastň. typ otcův / matčin)
Nesklonná – hlavně ta přejatá z cizích jazyků ( lila – odstín barvy, prima člověk,..)
- zachoval se jen nominativ, např. dlužna, hotovo, povinen, obě štěňata byla zdráva.. (bos, hotov, laskav, stár…laskavá-laskava, zvědavá-zvědava)
- součást pasivního tvaru slovesného: je obdělávána, bude objednán – nahrazováno adjektivy složené deklinace: je vysušovaná, obdělávala se..
Skloňování složené
Typ tvrdý – vzor mladý
Typ měkký – vzor jarní
Skloňování smíšené
- část dle jmenného a část dle složeného (např. skupina přídavných jmen přivlastň. typ otcův / matčin)
Nesklonná – hlavně ta přejatá z cizích jazyků ( lila – odstín barvy, prima člověk,..)
Skloňování osobního zájmena já
1. JÁ
2. MĚ (MNE)
3. MNĚ
4. MĚ (MNE)
5. -
6. MNĚ
7. MNOU
pomůcka: 2. a 4. stejný/ 3. a 6 stejný
2. MĚ (MNE)
3. MNĚ
4. MĚ (MNE)
5. -
6. MNĚ
7. MNOU
pomůcka: 2. a 4. stejný/ 3. a 6 stejný
čtvrtek 17. ledna 2008
Renesance a humanismus v Čechách
(2. pol. 15. st. až počátek 17. st.)
RENESANCE V ČECHÁCH
- v Čechách moc neprobíhá (vliv náboženské ideologie)
- Karel IV. – spojení s italskou renesancí a humanismem (jeho přítel byl Petrarca)
- knížky lidového čtení, zábavná próza – např. Historie o bratru Janu Palečkovi, O Faustovi, O Donu Juanovi
- Hynek z Poděbrad – syn Jiřího z Poděbrad
- básník =>dílo : - báseň Májový sen
- pobýval v Itálii => přeložil 11 novel Dekameronu
- Frantova práva – parodie na cechovní předpisy
HUMANISMUS V ČECHÁCH
- málo původních děl => hodně překladů => snaha poznávat cizí literatury a vyrovnat se jim
- ovlivňován latinou => latina měla vliv i na rozvoj spisovné češtiny
- lit. řeší náboženské a společenské otázky
- vzniká naučná literatura pro měšťany – zaměřená k životní praxi
- ustupuje se od verše a preferuje se hlavně nauková próza, snahy o rozšíření humanistické vzdělanosti
- význam knihtisku – vynalezen r. 1450 Janem Gutenbergem – tzv. inkunábule = knihy vytištěné do r. 1500 (prvotisk)
- humanismus je nejdříve omezen na učenecké kroužky (šlechta a duchovenstvo ) => vznik děl latinských
- později se k humanistickým myšlenkám hlásí i vzdělaní měšťané, hlásili se také k reformaci, upřednostňují češtinu jako literární jazyk
JEDNOTA BRATRSKÁ
= centrum humanismu
- vznikla 1458
- volbou vlastních kněží se osamostatnila od českých katolíků a husitů
- její členové kladli důraz na řád, kázeň a vzájemnou výchovu + vycházeli z učení Petra Chelčického o rovnoprávnosti všech občanů českých zemí => protože neuznávali rozdíly mezi lidmi a tudíž popírali stavy, provokovali vládnoucí kruhy a stali se terčem pronásledování – často byli prohlašováni za kacíře
- Jednota bratrská má zásluhu na vydávání Bible kralické
- vydávána průběžně v letech 1579 až 1594
- její tvorba se řadí mezi tzv. překlady ad fontes – překládání rovnou z originálu a ne přes jiné překlady
- jazyk Bible kralické = biblitština => stala se vzorem spis. češtiny => položení základů dnešní spis. češtiny
- po nezdaru českého stavovského povstání byla duchovní elita Jednoty bratrské nucena emigrovat
2 PROUDY HUMANISTICKÉ TVORBY
- oba 2 proudy se navzájem doplňovaly a ovlivňovaly
- a) LATINSKÝ PROUD – pro vzdělané
- napodobování antických vzorů
- autoři = církevní hodnostáři, šlechta
b) NÁRODNÍ PROUD – autoři jsou měšťané => prosazování češtiny
- vzdělávací cíl => lit. měla posílit sílu měšťanstva
ad. a) LATINŠTÍ HUMANISTÉ
Jan z Rabštejna
- Dialogus – diskuze o poměrech v Čechách za Jiřího z Poděbrad – autor zde hájí zájmy státu
Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic (1461 – 1510)
- studoval především spisy antické
- pokračuje v tradici psaní traktátů – např. O lakotě, O ubohosti
- kritika tehdejší šlechty v díle Satira ke sv. Václavovi
Jan Skála z Doubravky = „Dubravius“
- Rada zvířat – veršované rady panovníkovi
Jan Campanus Vodňanský (1572 – 1622)
- básník, profesor a později rektor UK - dílo Cechias – veršované dějiny Čech
- inspiroval Zikmunda Wintra k vytvoření Mistra Campana – stal se hlavní postavou tohoto díla
ad. b) NÁRODNÍ PROUD
I.) TVORBA VZDĚLÁVACÍ, nauková
Viktorin Kornel ze Všehrd (1460 - 1520)
- univerzitní mistr a vynikající právník
- překlady z latiny
- formoval program humanismu v předmluvě k překladu díla O napravení padlého od Jana Zlatoústého
- usiloval o lit. psanou pěknou češtinou
- Knihy devatery – právnické dílo
- jazykově dokonalé, psáno srozumitelně a přehledně
- rozvoj psaní mluvnic => např. Vavřinec Benedikti z Nudožer
II.) TVORBA ZÁBAVNÁ
- Řehoř Hrubý z Jelení – přeložil dílo Chvála bláznovství od E. Rotterdamského => alegorie, satira
- Václav Písecký
- Mikuláš Konáš z Hodiškova – vydavatel zábavné literatury
III.) KRONIKY¨
Václav Hájek z Libočan (nar. na konci 15. st. – 1553)
- Hájkova kronika = Kronika česká => psána česky
- zachycení českých dějin od praotce Čecha do Habsburků
- kromě fakt obsahuje i historické nepřesnosti
- srozumitelný jazyk
- spíše připomíná uměleckou lit.
- oslava šlechty a katolictví
Mikuláš Dačický z Heslova
- Paměti – zachycuje události v Čechách i jiných zemích => např. pálení čarodějnic, 1. pitva v Praze
VRCHOLNÝ HUMANISMUS V ČECHÁCH
- rozvoj lit. vyžadoval znalosti jazyka i jeho rozvoj
- 15. – 16. stol. – vzniká současně lit. psaná latinsky i česky => převahu začíná mít lit. psaná česky => z velké části měšťanská
Jan Blahoslav (1523 – 1571)
- biskup Jednoty bratrské, pedagog, básník, překladatel, historik, gramatik, podporoval myšlenku šíření vzdělanosti
- vydal překlad Nového zákona – stal se součástí Bible kralické (svým překladem Nového zákona vlastně podnítil skupinu autorů v Jednotě bratrské k vydání Bible kralické), překlad na dlouhou dobu vzorem jazykové správnosti
- vztah k češtině – spoluzakladatel spis. češtiny => v lit. prosazoval spis. češtinu, užíval i knižní tvary
- oceňoval krásu ČJ
- nářečí a hovorová čeština nemá se spis. češtinou nic společného
- Gramatika česká – rozsáhlé dílo
- nepůvodní dílo => vzniklo na základě starší mluvnice
- stala se jazykovou příručkou při překladu Nového zákona
- Filipika proti misomusům - útočná řeč proti těm, kteří nepřejí umění a vzdělání
- misomusové – nepřátelé múz
- působil také jako hudební teoretik
- teoretický spis o hudbě – Musica – psán česky
- uspořádal zpěvník jednoty bratrské – tzv. Šamotulský kancionál a Ivančický kancionál
Daniel Adam z Veleslavína (1546 – 1599)
- překládal do češtiny významná evropská díla
- shromáždil kolem sebe skupinu spisovatelů
- důležitost kladl na obsah i jazyk děl
- přispěl ke zvýšení jazykové kultury a upevnění jazykové normy
=> „veleslavínská čeština“ => doba Adama z Veleslavína = ZLATÝ VĚK ČESKÉ LIT.
- tiskař a nakladatel - působil v nakladatelství Melantrich a po smrti tchána Jiřího Melantricha převzal tiskárnu
- dílo Kalendář historický – stručný přehled světových dějin => k některým přidal i vlastní hodnocení
- Knížky lidového čtení – srozumitelná čeština
- př. Příběhy o Enšpíglovi, Příběhy o Palečkovi (= šašek Jiřího z Poděbrad)
- Knihy dvě o založení země české – umožňují porovnat pohled katolíka a kališníka na vývoj v českých zemích
- zeměpisné dílo Kronika moskevská
- lexikograf - píše slovníky využívané i ve školách => nejvýznamnější ze čtyř slovníků Silva Quadrilinguis (Slovní zásoba čtyřjazyčná – česko – latinsko – řecko – německý)
V době humanismu dochází také k rozvoji cestování – tvorba CESTOPISŮ – mají naučnou i zábavnou funkci funkci
Oldřich Prefát z Vlkanova - Cesta z Prahy do Benátek
Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic - diplomat, hudebník a literát - ve svém díle uvádí své poznatky z cest po Svaté zemi a Egyptě
Václav Vratislav z Mitrovic - člen diplomatického poselstva Rudolfa II. do Cařihradu – popis této cesty v díle Příhody
- výchovná lit. – Šimon Lomnický z Budče – prozaické dílo => Kupidova střela
Do humanistického období v české literatuře spadá i část tvorby Jana Ámose Komenského (1592 – 1670)
- jedná se především o jeho pedagogické spisy
Didactica
- didaktika je disciplínou pedagogiky, zaobírá se teorií vyučování
- toto dílo obsahuje zásady Komenského učení
- chce vzdělání pro všechny
- je proti mechanickému učení bez pochopení logických souvislostí
- naučená látka by se měla průběžně opakovat
- žáci mají být děleni podle jednotlivých věkových skupin
- proces vyučování má být veden zajímavě – spis Škola hrou
Informatorium školy mateřské
- pojednává o výchově dětí předškolního věku
Orbis pictus (Svět v obrazech)
- kniha obrazů a textů psaná čtyřmi jazyky – 1. obrázková učebnice
Všeobecná pravda o nápravě věcích lidských
- spis snažící se o výchovu nových generací formou ponaučení z chyb generací předchozích
jazyková učebnice Brána jazyků otevřená
- přichází s ideou, že cizí jazyky lze naučit pouze prostřednictvím porozumění přes jazyk mateřský
=> Druhý tematický okruh Komenského tvorby již spadá do období baroka.
středa 16. ledna 2008
14) Věta jednoduchá, polovětná konstrukce, souvětí by Iva
VĚTA JEDNODUCHÁ = věta obsahující 1 přísudek
- obvykle vyjadřuje 1 myšlenku
- mohou se mezi sebou spojovat
SOUVĚTÍ = spojení 2 a více vět
- vždy obsahuje alespoň 1 větu hlavní a pak věty vedlejší
- věta hlavní = mluvnicky nezávislá na jiné větě v souvětí
- věta vedlejší = je závislá na jiné větě z daného souvětí
- souvětí jsou - souřadné - obsahuje nejméně 2 věty hlavní (mluvnicky nezávislé), které jsou ve vzájemném vztahu parataxe, a neomezený počet vět vedlejších
- podřadné - obsahuje 1 větu hlavní a 1 či více vět vedlejších, které závisí na větách řídících => řídící větou přitom může být věta zcela nezávislá (hlavní) i věta, která je už sama závislá (vedlejší)
POLOVĚTNÁ KONSTRUKCE - má blízko k dějovosti
- má výraznou valenční schopnost (váže další slova)
= rozvití slovesného tvaru neurčitého nebo příd. jm. slov. původu
a) přechodníková (Prudce oddychuje, doběhl závodník do cíle.)
b) infinitivní (Odbít to včas, nemusel bys to dělat teď.)
c) adjektivní = přívlastek volný => odvozen od přechodníkového tvaru slovesného, příčestí trpné (Karel, pobývající toho času v nemocnici, nemohl napsat prověrku.)
- obvykle vyjadřuje 1 myšlenku
- mohou se mezi sebou spojovat
SOUVĚTÍ = spojení 2 a více vět
- vždy obsahuje alespoň 1 větu hlavní a pak věty vedlejší
- věta hlavní = mluvnicky nezávislá na jiné větě v souvětí
- věta vedlejší = je závislá na jiné větě z daného souvětí
- souvětí jsou - souřadné - obsahuje nejméně 2 věty hlavní (mluvnicky nezávislé), které jsou ve vzájemném vztahu parataxe, a neomezený počet vět vedlejších
- podřadné - obsahuje 1 větu hlavní a 1 či více vět vedlejších, které závisí na větách řídících => řídící větou přitom může být věta zcela nezávislá (hlavní) i věta, která je už sama závislá (vedlejší)
POLOVĚTNÁ KONSTRUKCE - má blízko k dějovosti
- má výraznou valenční schopnost (váže další slova)
= rozvití slovesného tvaru neurčitého nebo příd. jm. slov. původu
a) přechodníková (Prudce oddychuje, doběhl závodník do cíle.)
b) infinitivní (Odbít to včas, nemusel bys to dělat teď.)
c) adjektivní = přívlastek volný => odvozen od přechodníkového tvaru slovesného, příčestí trpné (Karel, pobývající toho času v nemocnici, nemohl napsat prověrku.)
13) Větný člen holý, rozvitý a několikanásobný
VĚTNÝ ČLEN = zákl. jednotka větné struktury
- není větný člen : předložky, spojky, částice, citoslovce + kontaktní výrazy a odkazovací zájmena
- holý = pokud člen neřídí žádný další člen
- rozvitý = pokud se stává řídící po jiný větný člen
- několikanásobný = pokud je řízeno více větných členů jedním členem ve vztahu souřadnosti
Podmět (PO) = původce, činitel děje nebo nositel vlastnosti
┌ vyjádřený = podst.jm., příd.jm., číslovka, infinitiv slovesa, VV podmětná
│
└ nevyjádřený = osoba vyplývá ze slovesného tvaru, nebo z předchozího textu
+ všeobecný = neoznačuje žádného konkrétního původce děje, nejčastěji 3.os.Pl.
- může bát vyjádřen i 2.pádem, bude-li podmět vyjadřovat část množství (ubylo vody)
Přísudek (PŘ)- rozdělujeme na :
a) slovesný
b) jmenný se sponou (být, stávati se, zdát se)
c) jmenný (škola základ života)
Přívlastek (PK) - blíže určuje podst. jm.
- ptáme se : jaký, který, čí ?
- shodný - má stejný pád, číslo, rod
- výjimka !! může být i nesklonné (prima sezóna)
neshodný - nejčastastěji 2. pád (okna školy)
Předmět (PT) - nejčastěji rozvíjí sloveso a vyjadřuje to, nač se slovesný děj vztahuje
- slovesa vyžadující doplnění předmětem = předmětná (ostatní bezpředmětná)
Doplněk (D) - rozvíjí plnovýznamové sloveso i substantivum
- nejčastěji vyjádřen př.jm.
- časté doplňky - rád, sám, všechen, přechodník
Příslovečné určení (PU) - vyjadřuje bližší okolnosti děje, nebo určuje kvalitu vlastností, či míry,
závisí na slovese
rozdělujeme : místa, času, způsobu, příčiny, účelu
- není větný člen : předložky, spojky, částice, citoslovce + kontaktní výrazy a odkazovací zájmena
- holý = pokud člen neřídí žádný další člen
- rozvitý = pokud se stává řídící po jiný větný člen
- několikanásobný = pokud je řízeno více větných členů jedním členem ve vztahu souřadnosti
Podmět (PO) = původce, činitel děje nebo nositel vlastnosti
┌ vyjádřený = podst.jm., příd.jm., číslovka, infinitiv slovesa, VV podmětná
│
└ nevyjádřený = osoba vyplývá ze slovesného tvaru, nebo z předchozího textu
+ všeobecný = neoznačuje žádného konkrétního původce děje, nejčastěji 3.os.Pl.
- může bát vyjádřen i 2.pádem, bude-li podmět vyjadřovat část množství (ubylo vody)
Přísudek (PŘ)- rozdělujeme na :
a) slovesný
b) jmenný se sponou (být, stávati se, zdát se)
c) jmenný (škola základ života)
Přívlastek (PK) - blíže určuje podst. jm.
- ptáme se : jaký, který, čí ?
- shodný - má stejný pád, číslo, rod
- výjimka !! může být i nesklonné (prima sezóna)
neshodný - nejčastastěji 2. pád (okna školy)
Předmět (PT) - nejčastěji rozvíjí sloveso a vyjadřuje to, nač se slovesný děj vztahuje
- slovesa vyžadující doplnění předmětem = předmětná (ostatní bezpředmětná)
Doplněk (D) - rozvíjí plnovýznamové sloveso i substantivum
- nejčastěji vyjádřen př.jm.
- časté doplňky - rád, sám, všechen, přechodník
Příslovečné určení (PU) - vyjadřuje bližší okolnosti děje, nebo určuje kvalitu vlastností, či míry,
závisí na slovese
rozdělujeme : místa, času, způsobu, příčiny, účelu
10) Skloňováníí vlastních jmen přejatých, mluvnické kategorie by Iva
MLUVNICKÉ KATEGORIE :
1)ROD – mužský, ženský, střední
- u některých podst. jm. dochází ke kolísání = dubleta = dvojtvary (rez, rzi)
- některá .podst. jm. jsou obourodá (miláček, choť)
2)ČÍSLO – singulár, plurál, zbytky duálu (označení části těla)
- většinou odpovídá číslo skutečnosti
- výjimky : a)jména pomnožná – mají tvar pl., ale označují jeden předmět (housle, ..)
b)jména hromadná – mají tvar sg., ale označují více předmětů (dav, les, …)
SKLOŇOVÁNÍ : - některá slova neskloňujeme, především přejatá slova (tendence přizpůsobit češtině)
- v rámci přejatých jmen – zvláštní vzor idea
- u jmen odbouráváme zakončení 1.p.(Sofokles bez Sofokla, muzeum bez muzea)
- obměna kmene z původního jazyka (Zeus bez Dia, Cicero bez Cicerona)
- slovanská jména skloňována podle vzoru mladý (Čajkovskij)
- některá jména zůstávají nesklonná
1)ROD – mužský, ženský, střední
- u některých podst. jm. dochází ke kolísání = dubleta = dvojtvary (rez, rzi)
- některá .podst. jm. jsou obourodá (miláček, choť)
2)ČÍSLO – singulár, plurál, zbytky duálu (označení části těla)
- většinou odpovídá číslo skutečnosti
- výjimky : a)jména pomnožná – mají tvar pl., ale označují jeden předmět (housle, ..)
b)jména hromadná – mají tvar sg., ale označují více předmětů (dav, les, …)
SKLOŇOVÁNÍ : - některá slova neskloňujeme, především přejatá slova (tendence přizpůsobit češtině)
- v rámci přejatých jmen – zvláštní vzor idea
- u jmen odbouráváme zakončení 1.p.(Sofokles bez Sofokla, muzeum bez muzea)
- obměna kmene z původního jazyka (Zeus bez Dia, Cicero bez Cicerona)
- slovanská jména skloňována podle vzoru mladý (Čajkovskij)
- některá jména zůstávají nesklonná
9) Přechodník, přechodníkové vazby, ustrnulý přechodník by Iva
přechodník = zastaralý slovesný tvar neurčitý
2 typy
přítomný - tvoří se od přítomného kmene sloves nedokonavých
minulý - tvoří se od minulého kmene sloves dokonavých
nelze určit osoba, čas
ve větě je vždy doplňkem
chceme-li větu zkracovat pomocí přechodníkové konstrukce, je nutné aby věty měli stejný podmět
tvoří se z nich slovesná adjektiva (např. nesoucí, sázející, nasázevší)
ustrnulý přechodník
některé přechodníkové tvary ustrnuly do podoby předložek a
příslovcí (vyjma, počínaje, chtě nechtě, chtíc nechtíc, takřka,
takříkajíc, stoje....)
2 typy
přítomný - tvoří se od přítomného kmene sloves nedokonavých
minulý - tvoří se od minulého kmene sloves dokonavých
nelze určit osoba, čas
ve větě je vždy doplňkem
chceme-li větu zkracovat pomocí přechodníkové konstrukce, je nutné aby věty měli stejný podmět
tvoří se z nich slovesná adjektiva (např. nesoucí, sázející, nasázevší)
ustrnulý přechodník
některé přechodníkové tvary ustrnuly do podoby předložek a
příslovcí (vyjma, počínaje, chtě nechtě, chtíc nechtíc, takřka,
takříkajíc, stoje....)
př. muž nesa, žena nesouc, oni nesouce /
muž říkaje, žena žíkajíc, oni říkajíce / muž dokončiv, žena dokončivši, oni dokončivše
POZNÁMKA: Jakékoli dotazy týkající se přechodníků Vám jistě ochotně zodpoví paní Štěpáníková :)
2) Národní jazyk a jeho rozvrstvení by Iva
Národní jazyk = jazyk, kterým hovoří společenství lidí žijících na jednom území, mající společný historický, politický a kulturní vývoj
Mateřský jazyk = čeština
čeština je jazyk tzv. mnohovrstnatý
=> národní jazyk se dělí na různé systémy :
A) SPISOVNÝ JAZYK
čistě spisovný jazyk
funkčně nejvyšší a celonárodně závazný
má být užíván ve všech veřejných projevech – ve školách, v médiích,
ve státních záležitostech
hlavně v písemné podobě
hovorová čeština
spisovný jazyk
hlavně při mluveném projevu
v běžné komunikaci, v osobním styku
B) NESPISOVNÝ JAZYK
obecná čeština
nejrozšířenější nespisovná forma českého jazyka používaná v běžné ústní komunikaci
interdialekt používaný zejména v Čechách a na západní Moravě. Některé prvky obecné češtiny mohou časem proniknout do spisovné vrstvy jazyka.
nářečí = dialekt
rozšířena jen na určitém území:
1) česká – př. chodské,
=> é → ý , ý → ej , v na začátku slov, nespis. koncovky u podst. jm. →
ma/ama/ema , nespis. koncovky u příd. jm. é → ý/í
2) středomoravská
3) moravskoslovenská
4) slezská
slang
soubor slov a frází užívaných určitou skupinou lidí
myslivecký, studentský, sportovní
profesní slang
soubor slov a frází užívaných lidmi v určitém povolání => dochází tak k úspornosti slov a
jednoznačnosti v dané práci
- lékařství, železničářství
argot – mluva společenské spodiny => zlodějů, prostitutek, narkomanů
žargon – velmi vulgární
Mateřský jazyk = čeština
čeština je jazyk tzv. mnohovrstnatý
=> národní jazyk se dělí na různé systémy :
A) SPISOVNÝ JAZYK
čistě spisovný jazyk
funkčně nejvyšší a celonárodně závazný
má být užíván ve všech veřejných projevech – ve školách, v médiích,
ve státních záležitostech
hlavně v písemné podobě
hovorová čeština
spisovný jazyk
hlavně při mluveném projevu
v běžné komunikaci, v osobním styku
B) NESPISOVNÝ JAZYK
obecná čeština
nejrozšířenější nespisovná forma českého jazyka používaná v běžné ústní komunikaci
interdialekt používaný zejména v Čechách a na západní Moravě. Některé prvky obecné češtiny mohou časem proniknout do spisovné vrstvy jazyka.
nářečí = dialekt
rozšířena jen na určitém území:
1) česká – př. chodské,
=> é → ý , ý → ej , v na začátku slov, nespis. koncovky u podst. jm. →
ma/ama/ema , nespis. koncovky u příd. jm. é → ý/í
2) středomoravská
3) moravskoslovenská
4) slezská
slang
soubor slov a frází užívaných určitou skupinou lidí
myslivecký, studentský, sportovní
profesní slang
soubor slov a frází užívaných lidmi v určitém povolání => dochází tak k úspornosti slov a
jednoznačnosti v dané práci
- lékařství, železničářství
argot – mluva společenské spodiny => zlodějů, prostitutek, narkomanů
žargon – velmi vulgární
15) Věta dvojčlenná, jednočlenná, větný ekvivalent, framgment by Jana
VĚTA DVOJČLENNÁ
- věta, která obsahuje podmět i přísudek -př. Děti jásají.
- patří sem i věty s nevyjádřeným a všeobecným podmětem
- vyskytuje se zde predikce (přisuzování) – vztah mezi podmětovou a přísudkovou částí věty, vyjadřuje se tvarovou shodou v osobě a čísle
- přísudek je vyjádřen slovesným tvarem
- rozlišujeme PŘÍSUDEK:
1) slovesný – je vyjádřen určitým tvarem plnovýznamového slovesa (Dítě se směje)
a) jednoduchý – tvar jednoho plnovýznamového slovesa (učím se, pracoval
bych)
b) složený – určitý tvar modálního nebo fázového slovesa + infinitiv plnovýznamového slovesa (musím se učit, přestalo pršet)
2) jmenný se sponou – tvoří ho sponové sloveso + jméno (Petr je žákem gymnázia.)
3) jmenný beze spony – spona je nevyjádřená, ale lze jí domyslet (Mlčeti zlato.)
- PODMĚT je nejčastěji podstatné jméno, přídavné jméno a zájmeno, může být vyjádřen také infinitivem (Chybovati je lidské.), příslovcem + podstatným jménem (Na zbytečnosti není dost peněz.), číslovkou + podstatným jménem (Bylo dodáno jen 20 kusů.)
- je vždy v 1. pádě a vyjadřuje činitele děje
- může být: vyjádřený - může být jakýmkoli slovním druhem (Petr pracuje.)
nevyjádřený - lze ho doplnit z předchozí věty nebo ze souvislosti (Právě přichází.)
všeobecný - není přesně řečeno, co je podmětem, týká se více lidí (Co dávají dnes v televizi?)
VĚTA JEDNOČLENNÁ
- obsah je vyjádřen jen jedním základním větným členem
- jednočlenné věty slovesné vyjadřují zpravidla přírodní jevy (Hřmí), duševní (Stýská se mi) nebo tělesné stavy (Bolí ho v krku) - mohou být holé (Bylo parno. Prší.) nebo rozvité (Bylo mu v tom zabráněno tyčí.)
VĚTNÝ EKVIVALENT
- nevětná výpověď
- nemá přísudek
druhy:
- jmenné – základem je jméno (Skvěle. Prima. Dobře.)
- infinitivní – základem je infinitiv (Mít hodně peněz. Kam jít.)
- citoslovečná – základem je citoslovce (Haló. Au.) -> nebývají rozvité
VĚTNÝ FRAGMENT
- nevětný výpověď
- tvoří ho jeden a více členů rozvíjejících (ne základní skladební dvojice)
- přání, pozdravy, věnování, výzvy
druhy:
- jmenné – Vodu! Jednu kávu. Dobrou noc.
- příslovečné – vpřed, kampak, rychle za ním
- věta, která obsahuje podmět i přísudek -př. Děti jásají.
- patří sem i věty s nevyjádřeným a všeobecným podmětem
- vyskytuje se zde predikce (přisuzování) – vztah mezi podmětovou a přísudkovou částí věty, vyjadřuje se tvarovou shodou v osobě a čísle
- přísudek je vyjádřen slovesným tvarem
- rozlišujeme PŘÍSUDEK:
1) slovesný – je vyjádřen určitým tvarem plnovýznamového slovesa (Dítě se směje)
a) jednoduchý – tvar jednoho plnovýznamového slovesa (učím se, pracoval
bych)
b) složený – určitý tvar modálního nebo fázového slovesa + infinitiv plnovýznamového slovesa (musím se učit, přestalo pršet)
2) jmenný se sponou – tvoří ho sponové sloveso + jméno (Petr je žákem gymnázia.)
3) jmenný beze spony – spona je nevyjádřená, ale lze jí domyslet (Mlčeti zlato.)
- PODMĚT je nejčastěji podstatné jméno, přídavné jméno a zájmeno, může být vyjádřen také infinitivem (Chybovati je lidské.), příslovcem + podstatným jménem (Na zbytečnosti není dost peněz.), číslovkou + podstatným jménem (Bylo dodáno jen 20 kusů.)
- je vždy v 1. pádě a vyjadřuje činitele děje
- může být: vyjádřený - může být jakýmkoli slovním druhem (Petr pracuje.)
nevyjádřený - lze ho doplnit z předchozí věty nebo ze souvislosti (Právě přichází.)
všeobecný - není přesně řečeno, co je podmětem, týká se více lidí (Co dávají dnes v televizi?)
VĚTA JEDNOČLENNÁ
- obsah je vyjádřen jen jedním základním větným členem
- jednočlenné věty slovesné vyjadřují zpravidla přírodní jevy (Hřmí), duševní (Stýská se mi) nebo tělesné stavy (Bolí ho v krku) - mohou být holé (Bylo parno. Prší.) nebo rozvité (Bylo mu v tom zabráněno tyčí.)
VĚTNÝ EKVIVALENT
- nevětná výpověď
- nemá přísudek
druhy:
- jmenné – základem je jméno (Skvěle. Prima. Dobře.)
- infinitivní – základem je infinitiv (Mít hodně peněz. Kam jít.)
- citoslovečná – základem je citoslovce (Haló. Au.) -> nebývají rozvité
VĚTNÝ FRAGMENT
- nevětný výpověď
- tvoří ho jeden a více členů rozvíjejících (ne základní skladební dvojice)
- přání, pozdravy, věnování, výzvy
druhy:
- jmenné – Vodu! Jednu kávu. Dobrou noc.
- příslovečné – vpřed, kampak, rychle za ním
12) Vztahy uvnitř slovní zásoby by Julča
Slova jednoznačná: jeden význam, zpravidla termíny (odborné názvy)
o termíny: dusičnan, pestík, přívlastek (jednznačné absolutně)
kmen, kalich (jednoznačné v rámci jednoho odoru)
o vlastní jména osobní a zvířat: Věra, Alík...
o zeměpisné názvy: Ostrava, Lysá hora (musí ale opravu ozn. pouze jedno místo, jinak se za slova jend. nepovažují př. Jihlava-řeka a město)
o jednoznačná slova, která nejsou odborných termíny ani vlastními jmény, se vyskytují jen ojediněle, např. koloběžka, květináč,
Slova mnohoznačná: přenáší se význam, v jazyce častější
Synonymie = významová podobnost
úplná synonymie = tautonymie (mluvnice = gramatika)
aspekty odlišnosti:
1) intenzita výrazu
2) citové zabarvení (babička. bába)
3) rozsah užití (šetřit, spořit)
4) krajovým původem
5) frekvence užití (chorý, nemocný)
6) stylová vrstva (choť, manželka, roba, baba, stará)
- úplná synonymie (1kg = 1000kg, jazykověda - lingvistika)
- částečná synonymie – užívá se častěji (kaz – vada)
- ustálené slovní spojení ( frazem, idiom) – má za ušima = je chytrý
Homonymie = stejně znějí, ale jiný význam → slova souzvučná
př. raketa (létající stroj - pálka)
Homofonie = stejně znějí, ale jiná grafická podoba
např. plot – plod, let – led
zdroj komiky ( V+W)
Antonymie = opačný význam
př. rub – líc, bílá - černá
Paronymie = zvuková podobnost slov
heroický - heraldický
1) Čeština a jazyky příbuzné by Klára
Český jazyk je jazyk indoevropský, slovanský – západoslovanský
Čeština
- nejprve se ze západoslovanských jazyků vyčlenil jazyk česko- slovenský, ale ve 13. století se čeština a slovenština oddělují ( v češtině vzniká např. písmeno Ř)
Členění jazyka indoevropského- zeměpisně nejrozšířenější
1. slovanské jazyky- základním rysem těchto jazyků je ohýbání, všechny mají původ v praslovanštině
a) západoslovanské – čeština, slovenština, polština, horní a dolní lužická srbština
b) východoslovanské – ruština, běloruština, ukrajinština
c) jihoslovanské – slovinština, makedonština, bulharština, srbština, chorvatština, staroslověnština
2. románské jazyky
- italština, španělština, portugalština, francouzština, rumunština, moldavština, rétorománské dialekty
3. germánské jazyky
- angličtina, němčina, holandština, vlámština, severské jazyky (švédština, norština, islandština, dánština)
4. další podskupiny - např. keltské (velština, skotština, irština) , baltské (litevština lotyština, pruština), italické (latina, umberština) a indoíránské jazyky ( sanskrt, romština, perština atd.)
5. samostatné jazykové skupiny - arménština, albánština, řečtina
Společné znaky slovanských jazyků se objevují v mluvnické stavbě, ve slovní zásobě. Zároveň jsou mezi nimi rozdíly, protože prodělaly samostatný vývoj.
Společný základ – praslovanština (2000 př. N. l. ) – nedochovala se
Základní znaky slov. jazyků:
- jery ( tvrdý a měkký jer ) – velmi krátké samohlásky, výslovnost jako kratičké u, i
- nosovky e, o
- duál ( ve skloňování i časování )
- 7 pádů při skloňování
- kategorie slovesného vidu
- 2 jednoduché tvary minulého času aorist, imperfektum
Písmo :
Latinka ( čeština, slovenština, polština,…)
Azbuka ( ruština, ukrajinština, bulharština, běloruština,…)
Čeština
- nejprve se ze západoslovanských jazyků vyčlenil jazyk česko- slovenský, ale ve 13. století se čeština a slovenština oddělují ( v češtině vzniká např. písmeno Ř)
Členění jazyka indoevropského- zeměpisně nejrozšířenější
1. slovanské jazyky- základním rysem těchto jazyků je ohýbání, všechny mají původ v praslovanštině
a) západoslovanské – čeština, slovenština, polština, horní a dolní lužická srbština
b) východoslovanské – ruština, běloruština, ukrajinština
c) jihoslovanské – slovinština, makedonština, bulharština, srbština, chorvatština, staroslověnština
2. románské jazyky
- italština, španělština, portugalština, francouzština, rumunština, moldavština, rétorománské dialekty
3. germánské jazyky
- angličtina, němčina, holandština, vlámština, severské jazyky (švédština, norština, islandština, dánština)
4. další podskupiny - např. keltské (velština, skotština, irština) , baltské (litevština lotyština, pruština), italické (latina, umberština) a indoíránské jazyky ( sanskrt, romština, perština atd.)
5. samostatné jazykové skupiny - arménština, albánština, řečtina
Společné znaky slovanských jazyků se objevují v mluvnické stavbě, ve slovní zásobě. Zároveň jsou mezi nimi rozdíly, protože prodělaly samostatný vývoj.
Společný základ – praslovanština (2000 př. N. l. ) – nedochovala se
Základní znaky slov. jazyků:
- jery ( tvrdý a měkký jer ) – velmi krátké samohlásky, výslovnost jako kratičké u, i
- nosovky e, o
- duál ( ve skloňování i časování )
- 7 pádů při skloňování
- kategorie slovesného vidu
- 2 jednoduché tvary minulého času aorist, imperfektum
Písmo :
Latinka ( čeština, slovenština, polština,…)
Azbuka ( ruština, ukrajinština, bulharština, běloruština,…)
8) Trpný rod, jeho druhy a způsoby využití by Iva
"SLOVESNÝ ROD" = vyjadřuje, je-li podmět ve větě konatel děje nebo cíl děje
1) činný (podmět je konatel děje)
2) trpný (podmět je cíl děje)
"ROD TRPNÝ" (pasívum)
- slouží ke zhuštění děje
a) Zvratný - používanější => často v mluveném projevu, návodech, receptech
- označuje průběh děje nebo opakující se děj
- tvoří se u nedokonavých sloves : nezvratné sloveso + se => př. Dům se staví.
b) Opisný - tvoří se u dokonavých sloves : sloveso být + příčestí trpné
- označuje stav nebo výsledek děje
- existuje v přítomnosti, budoucnosti, minulosti i v obou podmínkách
- infinitiv trpného rodu - po modálních slovesech
- př. musíme být vyzkoušeni
6) Jazykověda a její hlavní disciplíny by Saša
Jazykověda = lingvistika
( z lat. lingua= jazyk) je věda, která zkoumá a popisuje jazyk, jeho užívání a nejrůznější jazykové jevy
- jazykověda zkoumá jazyk buď v jistém období, nejčastěji v současnosti ( jazykověda popisná – synchronní), nebo z hlediska jeho vývoje( jazykověda historická - diachronní)
Jazykové disciplíny :
1) Gramatika (mluvnice)
popisuje mluvnickou stránku jazyka, dělí se na:
a) HLÁSKOSLOVÍ- zabývá se zvukovou složkou jazyka a jejím grafickým zaznamenáním, obsahuje tyto disciplíny:
FONETIKA - věd.disciplína, zabývá se způsobem tvoření hlásek a jejich fyzikálními, zvukovými vlastnostmi
- samohlásky=tóny
- souhlásky = šumy, souhlásky –znělé ⁄ neznělé
- základní jednotkou je FÓN = hláska
FONOLOGIE – věd.disciplína, zabývá se významovou funkcí hlásek - základní jednotkou je FONÉM
ORTHOGRAPHIE -nauka o správném pravopisu
ORTHOPEIE - nauka o správné výslovnosti
b) Morfologie(tvarosloví)
popisuje vnitřní stavbu slovních tvarů, slovní druhy a vysvětluje mluvnické významy slov ohebných
¨
c) Syntax(skladba) -zkoumá stavbu vět a souvětí
2) LEXIKOLOGIE
nauka o slovní zásobě. Všímá si záznamů slov a vtahů mezi nimi. Patří k ní zejména tyto jazykovědné disciplíny:
SLOVOTVORBA- popisuje způsoby tvoření slov
SÉMANTIKA- nauka o významu slov
ETYMOLOGIE- zkoumá původ slov
FRAZEOLOGIE - věnuje se ustáleným slovní spojením
ONOMASTIKA- hledá původ a zákonitosti tvorby vlastních jmen
LEXIKOGRAFIE- nauka o slovnících
3) STYLISTIKA
nauka o slohu. Je zaměřena na způsob výběru a využití jazykových prostředků v jednotlivých textech či projevěch podle zaměření a cíle.
( z lat. lingua= jazyk) je věda, která zkoumá a popisuje jazyk, jeho užívání a nejrůznější jazykové jevy
- jazykověda zkoumá jazyk buď v jistém období, nejčastěji v současnosti ( jazykověda popisná – synchronní), nebo z hlediska jeho vývoje( jazykověda historická - diachronní)
Jazykové disciplíny :
1) Gramatika (mluvnice)
popisuje mluvnickou stránku jazyka, dělí se na:
a) HLÁSKOSLOVÍ- zabývá se zvukovou složkou jazyka a jejím grafickým zaznamenáním, obsahuje tyto disciplíny:
FONETIKA - věd.disciplína, zabývá se způsobem tvoření hlásek a jejich fyzikálními, zvukovými vlastnostmi
- samohlásky=tóny
- souhlásky = šumy, souhlásky –znělé ⁄ neznělé
- základní jednotkou je FÓN = hláska
FONOLOGIE – věd.disciplína, zabývá se významovou funkcí hlásek - základní jednotkou je FONÉM
ORTHOGRAPHIE -nauka o správném pravopisu
ORTHOPEIE - nauka o správné výslovnosti
b) Morfologie(tvarosloví)
popisuje vnitřní stavbu slovních tvarů, slovní druhy a vysvětluje mluvnické významy slov ohebných
¨
c) Syntax(skladba) -zkoumá stavbu vět a souvětí
2) LEXIKOLOGIE
nauka o slovní zásobě. Všímá si záznamů slov a vtahů mezi nimi. Patří k ní zejména tyto jazykovědné disciplíny:
SLOVOTVORBA- popisuje způsoby tvoření slov
SÉMANTIKA- nauka o významu slov
ETYMOLOGIE- zkoumá původ slov
FRAZEOLOGIE - věnuje se ustáleným slovní spojením
ONOMASTIKA- hledá původ a zákonitosti tvorby vlastních jmen
LEXIKOGRAFIE- nauka o slovnících
3) STYLISTIKA
nauka o slohu. Je zaměřena na způsob výběru a využití jazykových prostředků v jednotlivých textech či projevěch podle zaměření a cíle.
7) Principy třídění slov z hlediska slovnědruhového by Eva
- rozlišujeme 10 slovních druhů => podst. jm., příd. jm., zájmena, číslovky, slovesa, příslovce, předložky, spojky, částice, citoslovce
- slova české slovní zásoby lze roztřídit ze 3 hledisek
1) Hledisko MORFOLOGICKÉ = tvaroslovné
=> rozčleňuje slova podle toho, zda jsou ohebná nebo neohebná; a když jsou slova ohebná, zda se skloňují nebo časují
Slova ohebná
a) skloňují se
(skloňování jmenné, zájmenné, složené)
podst. jm., příd. jm., zájmena, číslovky
b) časují se
slovesa
Slova neohebná
příslovce, předložky, spojky, částice, citoslovce
2) Hledisko SÉMANTICKÉ = obsahové
=> hodnotí význam slov (jestli má jejich obsah nějakou podstatu)
a) Slova plnovýznamová
podst. jm., příd. jm., zájmena, číslovky, slovesa, příslovce
Slova plnovýznamová vyjadřují samostatné představy a jsou větnými členy ( citoslovce samostatným VČ ).
b) Slova neplnovýznamová
předložky, spojky, částice, citoslovce
Slova neplnovýznamová nemají samostatný věcný význam a nejsou VČ. Významu nabývají jen ve spojení s jinými slovy.
3) Hledisko SYNTAKTICKÉ = skladebné
=> sleduje využití slova ve větě => jaké je slovo větný člen a jakou funkci ve větě plní
5) Vývojové tendence v současné češtině by Zdeňka
- jazyk směřuje ke zjednodušení
- scelování jazyka = integrace jazyka
x stylová diferenciace – jednotlivé funkční styly si vytvářejí svébytné vyjadřovací prostředky (velmi vyhraněné ve stylu odborném, v zpravodajských útvarech stylu publicistického a v poezii)
- stírají se nářeční rozdíly v jazyce
Vyrovnávají se různé protichůdné tendence
● demokratizace a intelektualizace jazyka
- demokratizace – některé výrazy přechází z obecné (nespisovné) češtiny do hovorové (spisovné) češtiny
- intelektualizace – používání různých odborných výrazů v hovorové češtině
● proces terminologizace a determilogizace
- terminologizace probíhá na základě přenášení významů – celá řada názvů se díky metaforickému přenosu dostává do funkce termínů
● univerbizace x multiverbizace
- univerbizace – víceslovná pojmenování přechází do jednoslovných
- např. minerální voda → minerálka
- multiverbizace – jednoslovná pojmenování nahrazována víceslovnými
- zasáhla především oblast sloves
- např. analyzovat → provádět analýzu
Další tendence jazyka
- internacionalizace – přejímání cizích slov
- aktualizace
- automatizace – týká se společenských zdvořilostních frází
- scelování jazyka = integrace jazyka
x stylová diferenciace – jednotlivé funkční styly si vytvářejí svébytné vyjadřovací prostředky (velmi vyhraněné ve stylu odborném, v zpravodajských útvarech stylu publicistického a v poezii)
- stírají se nářeční rozdíly v jazyce
Vyrovnávají se různé protichůdné tendence
● demokratizace a intelektualizace jazyka
- demokratizace – některé výrazy přechází z obecné (nespisovné) češtiny do hovorové (spisovné) češtiny
- intelektualizace – používání různých odborných výrazů v hovorové češtině
● proces terminologizace a determilogizace
- terminologizace probíhá na základě přenášení významů – celá řada názvů se díky metaforickému přenosu dostává do funkce termínů
● univerbizace x multiverbizace
- univerbizace – víceslovná pojmenování přechází do jednoslovných
- např. minerální voda → minerálka
- multiverbizace – jednoslovná pojmenování nahrazována víceslovnými
- zasáhla především oblast sloves
- např. analyzovat → provádět analýzu
Další tendence jazyka
- internacionalizace – přejímání cizích slov
- aktualizace
- automatizace – týká se společenských zdvořilostních frází
4) Vývoj českého pravopisu by Maky
- vyvíjí se v souladu se společností, změna jazyka -> změna pravopisu
- první česká slova byla zaznamenána ve formách tzv. GLOSY (vpisky v latinských textech z 11.-12.stol)
1) PRIMITIVNÍ – české hlásky, které čeština neměla, některá písmena mnohoznačná
2) SPŘEŽKOVÝ – hlásky, které č.měla oproti latině navíc (zdvojování a ztroj.písmen)
- za vlády Karla IV. Se čeština obohacuje, překládá se bible, působí Jan Hus
- např. czas, prziyal (čas, přijal)
- za Karla IV. rozvoj -> vzor latina -> komplikace větné skladby
- doba husitství -> překlad Bible -> popularizace češtiny
- Jan Hus (čj bez zastaralých výrazů, cizí slova -> české ekvivalenty, propagace čj)
3) DIAKRITICKÝ – spřežky jsou nahrazeny písmeny s diakritickými znaménky – nabodeníčko dlouhé (vyjádření délky, dnešní čárka) a nabodeníčko krátké (vyjádření měkkosti, dnešní háček) – viz. Jan Hus: "De orthographia Bohemica"
- vzorem pro spisovnou češtinu se staly díla jednoty bratrské (Bible kralická)
- humanismus -> latina = dlouhá souvětí, sloveso na konci věty, přechodíky
- Blahoslav: "Gramatika česká", D.A.z Veleslavína: slovníky, J.A.Komenský
4) BRATRSKÝ (platil až do NO) – zaveden háček místo tečky nad souhláskou, „í“ se píše jako „j“ (gegj), „aj“ se píše jako „ay“, „v“ se píše jako „w“, po „c“ „z“ „s“ -> y
- po 1620 převládá latina a němčina, jelikož čeští vzdělanci jsou v exilu, až konec 18. a počátek 19.stol -> nová pravidla, nová mluvnice
5) Dobrovský – ZMČJ – analogická úprava jazyka (po „c“ -> „i“, po „s“ nebo „z“ se píše i/y dle analogie)
6) 1902 – Gebauer (první pravidla pravopisu)
7) 1957- nová pravidla – vychází z ideologie – přejímá a zjednodušuje
8) 1993 – oblast psaní velkých a malých písmen v názvech – bez systému
1945 založen Ústav pro jazyk český ČSAV- péče o jazykovou kulturu – možno se obracet s dotazy ohledně pravopisu , mluvnice, …..
časopis Naše řeč
3) Vývoj češtiny ve vztahu k vývoji společnosti by Smile
3 plány :
1) Hláskový – uzavřen v 16.st. a od té doby se nemění
2) Gramatický
3) Lexikální – mění se nejrychleji(nová slova)
1) HLÁSKOSLOVÝ
- čeština je jazyk západoevropský, kolem 9.st. probíhají změny, které vydělují češtinu jako samost. jazyk ze západo-slovanského společného základu
- 10.-13.st. –
stahování samohlásek (j se mění v dlouhý 1 vokál): dobraja → dobrá
zánik a vokalizace jerů (náhrada samohláskou) – sudé jery od konce se měnily v –e-, liché zanikly – starьсь → stařec
zánik nosovek (ọ→ u, ẹ→ ě,a ) – roka → ruka
vznik ř, h – glava → hlava, rieka → řeka
13.-14.st. -
přehlásky – obměny kmen.hlásek a → ě , o → ě , á → ie , ó → ie, u → i (dušu → duši)
změna dlouhých samohl.na dvojhlásku – ó → ou
15.st.
změna dvojhlásek v samohlásku – ou → ů, ie → í (viera → víra)
15.-17.st.
zánik dvojného čísla (duál)
rozlišení životnosti u mužského rodu (koupil kůň → koupil koně)
2) VÝVOJ GRAMATICKÉHO PLÁNU
- rozrůznění vzorů na tvrdé a měkké (pán, muž – dříve stejné)
- dříve číslo – jednotné, množné a duál – v 16.st. vymizel
- TVAROSLOVÍ :
o Proces zjednodušení – dříve 2 časy minulé jednoduché – v 15.st. zanikají – už jen složené
o Dnes - kolísání mezi vzory píseň a kost
o Změna uvnitř slovesných tříd : ve 4.tř. – kolísání mezi vzory trpí a sází – nejvíce ve 3.os.mn.č.(umí, umějí)
o Nová slovesa – ke vzoru kupuje, dělá
o Tvaroslovný systém spěje k pravidelnosti(nejméně pravidelná je 1.skupina-nejstarší)
3) LEXIKÁLNÍ VÝVOJ
- v období 9.st. – mnoho slov kolem církve se přejímá ze staroslověnštiny (kníže), více však z latiny (mše, kaple)
- 13.st. je posílen vliv němčiny v obl.správní a feudální
- 14.st. čeština se rozšiřuje slovní zásobu – díky :
o Tomáš Štítný ze Štítného – popisuje česky teologické problémy – nová slovní zásoba
o 1348 – založení univerzity – nová slovní zásoba, Klaretův slovník
- 16.st. období humanismu – vědomá péče o jazyk
o Daniel Adam z Veleslavína
o Komenský – Orbis Pictus, Thesaurus
- 17.st. války – zdroj pro pojmenování zbraní (italština, francouzština)
- 17-18.st – výrazný úpadek češtiny – čeština se nerozvíjí
- prohlubují se nářeční rozdíly
- poč.19.st. – péče o jazyk :
o Dobrovský – "Zevrubná mluvnice česká"
o Jungman – "Česko-německý slovník" – tvoří nová slova od českých základů, přejímá slova z jiných slov.jazyků(ruština, polština)
- 20.st. přejímání z angličtiny, vliv slovenštiny
1) Hláskový – uzavřen v 16.st. a od té doby se nemění
2) Gramatický
3) Lexikální – mění se nejrychleji(nová slova)
1) HLÁSKOSLOVÝ
- čeština je jazyk západoevropský, kolem 9.st. probíhají změny, které vydělují češtinu jako samost. jazyk ze západo-slovanského společného základu
- 10.-13.st. –
stahování samohlásek (j se mění v dlouhý 1 vokál): dobraja → dobrá
zánik a vokalizace jerů (náhrada samohláskou) – sudé jery od konce se měnily v –e-, liché zanikly – starьсь → stařec
zánik nosovek (ọ→ u, ẹ→ ě,a ) – roka → ruka
vznik ř, h – glava → hlava, rieka → řeka
13.-14.st. -
přehlásky – obměny kmen.hlásek a → ě , o → ě , á → ie , ó → ie, u → i (dušu → duši)
změna dlouhých samohl.na dvojhlásku – ó → ou
15.st.
změna dvojhlásek v samohlásku – ou → ů, ie → í (viera → víra)
15.-17.st.
zánik dvojného čísla (duál)
rozlišení životnosti u mužského rodu (koupil kůň → koupil koně)
2) VÝVOJ GRAMATICKÉHO PLÁNU
- rozrůznění vzorů na tvrdé a měkké (pán, muž – dříve stejné)
- dříve číslo – jednotné, množné a duál – v 16.st. vymizel
- TVAROSLOVÍ :
o Proces zjednodušení – dříve 2 časy minulé jednoduché – v 15.st. zanikají – už jen složené
o Dnes - kolísání mezi vzory píseň a kost
o Změna uvnitř slovesných tříd : ve 4.tř. – kolísání mezi vzory trpí a sází – nejvíce ve 3.os.mn.č.(umí, umějí)
o Nová slovesa – ke vzoru kupuje, dělá
o Tvaroslovný systém spěje k pravidelnosti(nejméně pravidelná je 1.skupina-nejstarší)
3) LEXIKÁLNÍ VÝVOJ
- v období 9.st. – mnoho slov kolem církve se přejímá ze staroslověnštiny (kníže), více však z latiny (mše, kaple)
- 13.st. je posílen vliv němčiny v obl.správní a feudální
- 14.st. čeština se rozšiřuje slovní zásobu – díky :
o Tomáš Štítný ze Štítného – popisuje česky teologické problémy – nová slovní zásoba
o 1348 – založení univerzity – nová slovní zásoba, Klaretův slovník
- 16.st. období humanismu – vědomá péče o jazyk
o Daniel Adam z Veleslavína
o Komenský – Orbis Pictus, Thesaurus
- 17.st. války – zdroj pro pojmenování zbraní (italština, francouzština)
- 17-18.st – výrazný úpadek češtiny – čeština se nerozvíjí
- prohlubují se nářeční rozdíly
- poč.19.st. – péče o jazyk :
o Dobrovský – "Zevrubná mluvnice česká"
o Jungman – "Česko-německý slovník" – tvoří nová slova od českých základů, přejímá slova z jiných slov.jazyků(ruština, polština)
- 20.st. přejímání z angličtiny, vliv slovenštiny
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)